GLOSA: Teplický pohled do zrcadla

První přišel Řepka a to už počátkem roku, přičemž v jeho rozhodování sehrál nesporně roli i pocit odpovědnosti ke klubu, v němž se vydal na dráhu funkcionáře a kde v nejslavnější éře teplického fotbalu sbíral zkušenosti, co role profesionálního bafuňáře obnáší. Řepka nastoupil na pozici ředitele teplického klubu, v minulosti byl mimo jiné generálním sekretářem fotbalového svazu a poté mužem, jenž byl jednou z tváří F-evoluce.

Půl roku po něm se upsal Teplicím Jiří Jarošík. Rovněž provázen myšlenkou, že klubu, v němž vyrůstal, je čímsi povinován a navzdory minimu trenérských zkušeností je mu schopen v panující bídě pomoci. V jeho uvažování sehrála nejspíš ještě větší roli první velká trenérská šance, kterou mu Teplice nabídly. Šance ligová, která se přece neodmítá... V roli hráče má zkušeností mnoho, vyzkoušel pět ligových soutěží, přičemž ve čtyřech zemích získal mistrovský titul.

Plány a cíle měli velké, jenže záhy procitli oba.

Řepka hned poté, co prohlédl klubovou realitu, do níž se vnořil. Hlavně tu finanční. Pochopitelně tušil, že i belgický sklářský koncern AGC saturující po léta fotbal na Stínadlech utáhl v koronavirové krizi kohoutky, ale až pohled na sloupce čísel ve fotbalovém účetnictví mu dal na srozuměnou, o jak drastický zásah šlo.

Nenaplnily si sice chmurné předpovědi, že se stáhne ze Stínadel úplně, nicméně po odchodu předsedy představenstva teplického klubu Pavla Šedlbauera z funkce viceprezidenta firmy dostal teplický fotbal z Belgie pregnantní vzkaz, že kohouty se sice ze dne na den neuzavřou, ale že si v Teplicích musí hledat nového strategického partnera. Jenže hledejte ho v dnešní době na severu Čech...

K tomu úsporná opatření dalších sponzorů, končící, a vzhledem k postavení mužstva u dna logicky neřešené a nedořešené smlouvy řady hráčů, odliv diváků ze Stínadel. A to už pomiňme vnímání teplického klubu společenstvím ostatních ligových klubů. Obzvlášť po řadě otevřených vyjádření nejvyššího představitele „sklářů" Pavla Šedlbauera nikdy se netajícího výhradami a kritikou na marasmus panující v českém fotbale.

Těžké takovouto situaci ustát.

Svízelné jí prokličkovat.

Až hrdinský počin přežívat za podobné konstelace v lize dvě sezony po sobě.

Jarošík provázen naivitou trenérského novice sice věřil, že si díky svému jménu, přístupu k hráčům a zkušenostem posbíraným v zahraničí poradí a situaci zvládne, jenže po třech měsících procitl i on. „Počítal jsem, že to bude náročné a těžké, i když ne až takhle," hlesl po sedmé prohře v řadě.

Potvrdil si, co zjistila celá řada stejně skvělých hráčů před ním. Jen jméno k trenérským úspěchům nestačí.

Ověřil si, že uspět na ligové scéně je něco jiného než působit v roli asistenta sparťanské rezervy, vést půl roku druholigové Ústí či pár měsíců Prostějov, nebo odkoučovat tucet zápasů ve slovinském Celje.

Dospěl k stejnému zjištění, jako trenéři, kteří na Stínadlech působili před ním. A že jich za posledních šest let bylo... Vavruška, Šmejkal, Hejkal, Kučera, ti svorně připomínali, že pracují s hráči, pro něž jsou podávané výkony stropem, na který jsou schopni dosáhnout.

I Jarošík už to ví.

Prohlédl a sečetl si i všechny limitující faktory, které sráží Teplice tam, kde jsou. Na samé dno ligy.

„Jakmile do konce podzimu všechno prohrajeme, nebude naše situace kritická, ale konečná," přiznal, že zápasy se Zlínem, Jabloncem a Mladou Boleslaví představují zápasy pravdy.

Pro Teplice a jejich ligovou existenci. Pro něho jako trenéra pochopitelně také.

Pokud by je nezvládl, nejspíš by mu nezbylo než se postavit před zrcadlo a zeptat se: Jsem dobrý trenér? A měl jsem skutečně na to, abych zvládl panující situaci a konstelaci, ve které se Teplice nachází?!

Nebyl by ostatně prvním, ani posledním trenérem, kdo by se zrcadla takto ptal. I slavný a úspěchy ověnčený Nizozemec Danny Blind byl donucen se před něj po kvalifikačním nezdaru s českým národním týmem v kvalifikaci o EURO 2016 postavit a podobné otázky mu klást. A to jako hráč vyhrál s Ajaxem i reprezentací Oranje pomalu všechno, co se vyhrát dalo.

Odpovědi se dočkal. U reprezentace skončil.

Jarošík ovšem věří, že ho něco podobného nepotká. „Nic nebalím, takový typ člověka nejsem," je přesvědčen, že po sobotním zápase se Zlínem se pohledu do zrcadla vyhne.