GLOSA: Řešení se nabízí, jen milionů se nedostává. Na sport zvaný fotbal proto zapomeňme

Pavel Hoftych při čtvrté návštěvě Ďolíčku v roli hosta získal konečně u Botiče alespoň bod, stýskal si ale také. A to díky své bohemácké minulosti dopředu věděl, co jeho mladoboleslavské svěřence čeká.

„Připravoval nás na hřiště, které tady je. Proto chtěl, abychom hráli jednoduše. Domácí ostatně měli stejný plán," přitakával střelec vyrovnávací branky Středočechů Vojtěch Smrž po utkání, v němž fotbal bědoval a strádal. Na rozbitém trávníku, v oraništi, v pískovišti pod hlavní tribunou zákonitě.

Stejně jako před týdnem v Teplicích, kde trenér Jarošík inspirován svým španělským angažmá vyžaduje na hráčích kombinační fotbal, který se bude líbit jim i divákům.

V duelu se Slováckem ovšem musel pragmaticky přikázat: „Nakopávejte míče". Na tvrdém mlatu s řídkým travnatým porostem totiž vyznívala snaha o kombinační akce a alespoň závan techniky oboustranně jako volání žíznivého v poušti.

V neděli v Liberci zrovna tak.

A to už není řeč o riziku zranění, kterých na takovýchto terénech zákonitě přibývá.

„Co také můžeme chtít, když se liga hraje od začátku února?" brání se trávníkáři na tuzemských stadionech. „Tráva roste maximálně do konce října, vegetační období pak začíná přibližně v polovině dubna. Tři čtyři měsíce vůbec nedorůstá."

„Ani vyhřívaná hřiště nejsou spásou. V půdě je sice teplo, ale fotosyntéza a růst trávníku jsou závislé na světle. Přírodu neošálíte."

Samozřejmě ve vyspělých fotbalových zemích ji ošálit dovedou. A v pražském Edenu či na Letné už také. Jenže speciální lampy schopné nastartovat fotosyntézu a přitom ještě ohřívat trávník jsou pro tuzemské kluby příliš drahou a následně nákladnou technologií, než aby si ji mohly dovolit.

A koupit z úsporných důvodů jednu či dvě lampy a posouvat je po hřišti, když každá z nich osvítí nějakých dvacet čtverečních metrů, nemá praktický efekt. Vždyť hrací plocha čítá cca 8000 metrů čtverečních.

„Nekritizuji Liberec, myslím tím stav hřišť celkově v lize. Nikde v Evropě taková jako u nás nevidím. Tam mají často i ve třetí či čtvrté třídě lepší povrchy, než jsou tady v Česku," nemínil Trpišovský svůj povzdech rozhodně jako invektivu vůči Severočechům.

„Stojí za zamyšlení, jestli se s tím dá něco dělat," mluvil v obdobném duchu Hoftych a jeden návod nabídl. Ze Slovenska, kde působil v roli trenéra i sportovního ředitele Trnavy.

„Měli jsme se stavem hřiště stejný problém. Vyřešil ho hybridní trávník. Nebo spíš umělá vlákna všitá do hloubky osmnácti centimetrů do přírodního trávníku. Zatímco čistě přírodní trávník se trhá a fotbal se na něm hrát nedá, ten z osmdesáti procent přírodní a dvaceti umělý je zpevněný a drží," nabízí mladoboleslavský kouč řešení, které je v různých obměnách už léta uplatněno na madridském Santiago Bernabéu, pařížském Stade de France, Allianz Areně v Mnichově a třeba i na osmdesáti procentech trnavského trávníku.

A mnohde v zahraničí skutečně i na hřištích klubů hrajících třetí či čtvrtou třídu.

Hybrid by skutečně pro české kluby představoval řešení, problémem, na němž ztroskotává, jsou však peníze. Jde totiž o investici v řádů desítek milionů korun, na kterou s výjimkou movitých pražských „S" žádný jiný klub nemá a v současné ekonomické situaci ani v horizontu příštích deseti patnácti let mít nebude.

Proto se český ligový fotbal bude dál brodit v bahně, bořit se v blátě a klopýtat v písku a dál nabízet divákům jiný sport než ten, který se nazývá fotbal.