GLOSA: Jitřenka už zase zářila jen na sparťanských retro dresech

Konkurentům, pravověrným vyznavačům rudých barev ovšem také. O ikonách a legendárních postavách několika hráčských generací, které se zasloužily o úspěchy a slávu Sparty, nemluvě. A zdaleka nejde o prvního věhlasného legionáře v letenském dresu Raymonda Braineho, jehož éru vyšperkovanou 120 ligovými góly a dvěma mistrovskými tituly mělo výroční utkání rovněž evokovat.

Jitřenka ve sparťanském logu měla přitom tentokrát představovat i příslib, že slavné časy Sparty by se mohly vrátit. Samozřejmě nikoli okamžitě a už v této sezoně, protože návrat k sezonám s úspěchy, nebo dokonce tituly bude po letech eskapád, hledání a zmítání se ode zdi ke zdi ještě hodně bolestný a nějakou dobu potrvá. Po suverénním vstupu do ligového podzimu a šesti výhrách v řadě se však o příslib jednalo.

Dva po sobě jdoucí zápasy s Plzní a Českými Budějovicemi ovšem ukázaly, že šlo nejspíš zase jen o příslib.

Stejně jako se to ukázalo na den přesně před rokem, kdy stejný soupeř z jihu Čech na Letné ve výročním utkání se sparťanským týmem vedeným tehdy Václavem Jílkem remizoval. Nebo jako se to ukázalo před dvěma sezonami, kdy Spartu obral o body v duelu připomínajícím tehdy 125. klubové jubileum Jablonec, přičemž za připomenutí určitě stojí, že zmar zmiňovaného střetnutí korunoval neproměněnou penaltou dnes už slávista Stanciu.

Sparťanské reminiscence na tato utkání jsou si přitom až neskonale podobné. Plné fotbalové trýzně a strádání, nezodpovědného přístupu, chyb mnohdy až komických, nad nimiž současnému letenskému trenérovi Václavu Kotalovi nezbylo v neděli než se  jen útrpně pousmát a poznamenat, že nejsou k vidění ani v dorosteneckých soutěžích. A hlavně jsou to reminiscence i o pramalé motivaci a především zápalu a zaujetí pro věc zvanou fotbal a klub jménem Sparta, což bývaly vlastnosti zcela samozřejmé a bytostně přirozené celým generacím letenských hráčů.

I té Kotalově, i když si prožila časy mnohem horší než plejeři, které trenérský praktik dnes vede. Vždyť v pětasedmdesátém roce s ní současný kouč Sparty skončil ve druhé lize a ani po návratu do nejvyšší soutěže na titul nikdy nedosáhl. Jedno se však ani jeho hráčské generaci upřít nedalo, i když to v dnešní době zní až přespříliš staromilsky nebo pro někoho frázovitě.

Pro svůj klub přes prohry, pády a léta ve stínu konkurentů žila a dýchala.

Na hráčích současné generace ale tahle premisa patrná není. Ve výročních zápasech už tedy teprve ne, což samozřejmě Kotalovi i při všech problémech, které vzhledem ke zraněním při skládání sestavy má, slouží spíš k hořkému povzdechu než k útrpnému úsměvu.

„Něco je špatně, to si musí hráči uvědomit. Každý ale přitom musí začít sám u sebe. Musí pochopit, že hraje ve Spartě, a pokud v ní chce hrát, nesmí takové chyby dělat."

Otázkou ovšem je, zda jeho svěřenci podobné výtky slyší a vnímají. Nebo zda si je vůbec připouštějí a chtějí se jimi řídit. Po lekci v Plzni svědčilo výroční utkání s Českými Budějovicemi spíše o pravém opaku.

Pokud by tomu ale tak mělo být i nadále, je hodně vzdálená doba, kdy jitřenka bude svítit a zářit nejen v klubovém logu na sparťanských retro dresech, ale někdy zase i na hřišti.