Článek
Třeba kde končí slávistickému Lukáši Masopustovi ruka a začíná rameno? Kde má Michal Kohút ze Slovácka hranici podpaží? A zda ruka Petra Hronka z pražských Bohemians zůstala v nedělním ligovém zápase s Jabloncem v přirozené poloze, nebo šla balonu vstříc vědomě?
Pravda, vyžadovalo by to další upřesňující výklad pravidel. A nejspíš i normativy, kolik centimetrů může být hranice podpaží od ramenního kloubu maximálně vzdálená.
Ale proč ne?
Rozhodčím by se ulevilo, jejich kolegům u videa tuplem, protože komputer by jim zajisté okamžitě vychrlil třeba i to, zda se Kohútovo či Masopustovo podpaží pohybuje v normě či ji překračuje. A také, jestli jim byla v případě jejího překročení udělena výjimka platná pro hráče živícího se fotbalem.
@LudekMadl jsem moc zvědavý, zda komise rozhodčích nebude čirou náhodou konstatovat, že Kohút míč nezasáhl 🤨 pic.twitter.com/5NKEvRLlBE
— michalbotek (@mikebotek) December 5, 2021
Že by to už hraničilo s fantasmagorií?
A nejsou snad fantasmagorií už současná inovovaná a stále vylepšovaná pravidla, která budou časem nejspíš ještě objemnější než Jiráskovy sebrané spisy? Vždyť už teď jim rozumí nejspíš jen členové pravidlové komise IFAB a možná pár osvícených navrch?
Rozhodčí v nich tápou, trenéři svorně přiznávají, že se v nich nevyznají a jejich výklad je jim na hony vzdálený, protože interpretace se liší pomalu případ od případu a týden od týdne. O zmatených hráčích, natož fanoušcích, nemluvě.
Divíte se? Cožpak z lavičky, natož z tribuny rozpoznají, kde je hranice mezi rukou a ramenem? Kde končí podpaží a začíná paže? Zda hráč měl ruku v přirozené či nepřirozené poloze?
A to není vše, protože je třeba vzít v potaz, jakým objemem se balon ruky či ramene dotkl, zda si hráč za přispění paže zvětšil objem těla, či nikoli, jak se k míči stavěl, než ho mínil zpracovat.
Prostě, jak se k němu „šteloval", což se třeba právě v případě Masopusta nahrávajícího Kuchtovi na jediný, a tudíž rozhodující gól Slavie v sobotním duelu na Hané nezdálo olomouckému trenérovi Jílkovi zrovna košér.
A to je tady ještě pravidlo o dovoleném a nedovoleném hraní rukou, které už tuplem málokomu hlava bere.
Zleva Trenér Slavie Jindřich Trpišovský, Michal Vepřek z Olomouce a hlavní rozhodčí Miroslav Zelinka.
Chtějte pak na rozhodčích, aby jim šrotovala jako komputer a ve vteřině rozhodla. A požadujte na jejich strahovských šéfech, aby je zatratili za to, že zvolili variantu A, i když stejně tak mohli dát přednost variantě B.
Kdysi platívalo, že fotbal je zábavou chudých, a proto má jasná, jednoduchá a po staletí neměnná pravidla.
Teď jim ho ovšem ukradli bohatí, takže pravidla jsou stále složitější a komplikovanější, chtělo by se dodat.
Pro bohaté by ale přece nemělo představovat problém zadat vědcům úkol vymyslet a zkonstruovat čip, který by rozpoznal, kde končí rameno a začíná ruka a kde je vlastně hranice podpaží?!
Pak by stačilo implantovat ho hráčům do těla a fotbalová fantasmagorie by byla dokonána.
Tedy pokud v ní už nežijeme, což je určitě nejen pocit trenérského doyena Petra Rady prosebně volajícího: Už se všichni probuďte!
Nebo vy ho snad nemáte?!
Zdeněk Pavlis
Zdeněk Pavlis pracuje padesát let jako sportovní novinář a publicista. Působil v redakcích Zemědělských a poté Zemských novin, Lidových novin, Svobodného slova a nyní publikuje na nejnavštěvovanějším českém sportovním internetovém portálu www.sport.cz, a to od roku 2008. Celé desetiletí spolupracoval se slovenským fotbalovým týdeníkem Tip. Od roku 2001 je předsedou Klubu sportovních novinářů ČR. Napsal více než dvacet knih. Například: 50x Fotbalista roku, Čaroděj, Djoker Novak Djokovič, Josef Bican – Pepi, Klub ligových kanonýrů, Králové fotbalu, Petr Čech: Mr. Perfect, Zlatý míč, Gianluigi Buffon: superman Gigi, Železná Sparta, Od Bicana k Lafatovi. Je držitelem Ceny Egona Erwina Kische udělované českým a slovenským spisovatelům za literaturu faktu a laureátem Ceny dr. Václava Jíry.
