Gebre Selassie končí kariéru. Bude manažerem? Teď si chci od fotbalu odpočinout, říká

Byl jsem rozhodnutý již před touto sezonou, ale nechtěl jsem nic říkat. Nemám rád, když se z toho dělá zbytečná haló a odpočítávají se poslední zápasy a podobně. Hodně nalomený jsem byl už po odchodu z Brém, ale lákalo mě vrátit se ještě do Slovanu i kvůli kabině. Nakonec z toho byly roky dva. A bylo moc fajn zase zažívat denní fotbalové radosti a starosti i na české úrovni.

Nechci to dál pokoušet kvůli zdraví. Jako obránce se na hřišti nemůžu vyhýbat soubojům, hlavičkovým i na zemi. Když byl souboj fifty fifty, už jsem necítil, že se mi tam chce strčit tělo, aniž bych bral na zřetel, jak to se mnou dopadne. Riziko pro mě začínalo být moc velké. Už mi nepřišlo rozumný. A konec se stejně blížil. Vím, že bych ještě dokázal hrát, ale jsem rád, že to můžu ukončit teď a jde o moje rozhodnutí a nekončím proto, že bych na hraní už neměl. Jsem přesvědčený o tom, že takhle je odcházet nejlepší. Vždy jsem také říkal, že nechci končit ve stadiu, ve kterém bych potom už nemohl aktivně i s rodinou sportovat. Život bez sportování si nedovedu představit.

Bude. Jsem si jistý, že každému fotbalistovi po skončení kariéry chybí, ať je to kdykoliv. Ale chybět mi nebude ‚něco muset'. Odjezdy na soustředění, termíny videí, přípravy a tak dále. Těším se, až budu větším pánem svého času. I ono nešťastné zranění mi ukázalo, že jde o správné rozhodnutí, že i bez fotbalu dokážu fungovat. Až budu kompletně fit, těším se na další věci, které bych si v rámci sportu rád vyzkoušel.

Všechny sporty, na které jsem neměl čas, nebo byly fyzicky náročné s profesionální kariérou v rámci probíhající sezóny skloubit. Třeba beach volejbal, tenis, chtěl bych víc jezdit na kole, začínám s golfem, což není tak náročné, ale přicházím tomu na chuť. Zimní sporty též. Zkrátka chci žít aktivní život bez omezení plynoucí z profesionálního sportu.

Teď opravdu platí, že si chci od fotbalu pořádně odpočinout a nemám ani nutkání, že musím teď za každou cenu někde s fotbalem pokračovat. Ovšem taky platí, že si nedovedu představit život kompletně bez fotbalu, ale teď ho určitě nějaký čas aktivně vyhledávat nebudu.

Hodně rychle. Ale vždy říkám, že jedna z nejférovějších věcí na světě je, že čas utíká všem stejně rychle.

Ano, s trenérem jsem se bavil, chtěl abych pokračoval, stejně tak i spoluhráči. Učinil jsem tak trochu sobecké rozhodnutí s přihlédnutím k tomu, že takhle je to pro mě dobře a dokážu s tím žít mnohem lépe, než kdyby se mi stalo nějaké horší zranění a byl bych skončit přinucen.

V podstatě hned, kdy ještě zápas probíhal. Když mi v nemocnici sdělili diagnózu, že mám zlomený kotník, spočítal jsem si týdny a uvědomil si, že je velmi pravděpodobně hotovo. Pochopitelně to bylo nepříjemný, jsou však věci, které člověk neovlivní. Pokaždé, když si retrospektivně přehrávám onen souboj, podstoupil bych ho stejně. Tak jsem fotbal vždy hrál, soubojům jsem se nikdy jako obránce nevyhýbal.

Aktuálně ne. A přišlo by mi i zvláštní, abych si sám plánoval rozlučku. Těším se teď na léto, které snad budu moci strávit s přáteli, rodinou a odpočinout si od fotbalového kolotoče. A uvidíme, jaké možnosti se během léta naskytnou.

Můžu plánovat spousta věcí, ale lidi, kteří o tom rozhodují, se k tomu mohou postavit jinak. Bavil jsem se o tom s majitelem, sdělil jsem mu své představy, aby mně dávalo smysl ze všech stran něco takového dělat. Určitě by mě lákala manažerské funkce víc než trenéřina, ale jelikož klub je nějak nastavený, bylo by nevhodné, abych ji teď konkretizoval. Ale sportovní analogií, tenisový míček teď není na mé straně.

Měl jsem štěstí, že jsem byl vychován tak, abych si peněz vážil. Dokud jsem ve svém životě neměl po ekonomické stránce určitou stabilitu, určitě jsem nebyl rozhazovačný. A když jsem začal vydělávat lepší peníze, snažil jsem se s nimi stále nakládat rozumně, investoval jsem. A jsem rád, že jsem se dostal určité životní fáze, kdy se nemusím strachovat o základní životní věci jako například bydlení či jídlo. Teď jsem začal hledat i cestu, jak si v životě i některé věci užívat. Proto se také těším na toto léto a chci si vyzkoušet spousta věcí. Ale obávám se, že nejsem ten typ, který dokáže být jen doma a o nic se nesnažit. Nemyslím si, že by to naplňovalo mou duši.

Předpokládám, že máma by si teď ještě přála, abych hrál. Nicméně jsem si jistý, že jakmile to opravdu bude všechno oficiální, byť rodiče o mém konci samozřejmě vědí, tak na mě ještě víc udeří s tím, že bych ještě mohl něco studovat. (usměje se)

Zatím budu celé léto přemýšlet, co pro mě bude mít v budoucnu smysl.

Splnil, co se týká české kabiny, která je přeci jen jiná než v zahraničí. (přemýšlí) Jinak naše liga jako taková je velmi fyzická, málo technická. V Liberci jsme tedy po příchodu trenéra Kozla začali praktikovat fotbalový styl, což je dobře, když se nehraje jen nakopávaná. Ale naráželi jsme na to, že nejde hrát jen kombinačně, protože jsou měsíce, kdy jsou horší terény. A když máte postavené mužstvo jen z fotbalistů, některé nefotbalové týmy vás utlučou.

Rodič vždy učí své děti, že když nemáte nic pěkného říci, tak je lepší raději nic neříkat. Takže doufám, že rozhodčí se snaží, jak nejlépe umí. O tom, jak je u nás využívám VAR, radši nemluvit.

Na tohle je teď asi brzo. Často se mi aktuálně vrací momenty z působení z Brém a další různé vzpomínky asi budou přicházet časem. Nejvíc je pro mě asi těch iks přátelství, z fotbalového života mi zůstali ti nejlepší přátelé, což je asi to nejlepší. Pochopitelně vedle toho také nějaké úspěchy. Jeden z highlightů mé kariéry je titul s Libercem, zápasy za reprezentaci i účast na dvou mistrovství Evropy. I ta dlouhá léta v Brémách. Myslím, že není úplně automatické, že člověk vydrží na jednom místě tak dlouho, obzvlášť v tak náročné soutěži. Trošku mě teď mrzí, že jsem si nedokázal úplně užívat ty plné stadiony a atmosféru. Vždy jsem byl na všechno absolutně koncentrovaný, abych podal ten nejlepší výkon, a nedokázal jít na hřiště s tím, že teď si třeba atmosféru v Dortmundu užiju. Nejsem ten užívací typ.

Kvůli tomu si mě vždy dobírá Michael Rabušic, že má více evropských zápasů nežli já. (usměje se) Pochopitelně mě mrzí, že jsem si v evropských soutěžích nezahrál víc. Ale zároveň vím, že jsem rok co rok zažíval v bundeslize atmosféru, která je minimálně stejná s tou v evropských pohárech, a hrál jsem tam i proti týmům, které evropské soutěže hrají pravidelně.

Doufám, že ano. Ovšem nemůžu říct, že jsem o tom přesvědčený. Doufám, že se to stalo relativně normální věcí, ale to ukáže až čas.

Pochopitelně. Třeba teď jsem se svými syny seděl na náměstíčku v Liberci se zmrzlinou a zrovna šel okolo nějaký pán a nahlas povídal nějaké věci... Jsem rád, že moje děti to nezaznamenaly, a jsem rád, že jsem dokázal na tu situaci nereagovat, protože by k ničemu nevedlo, abych se dostal do zbytečné konfrontace s někým, kdo evidentně nebyl spokojený se svým životem.

Napadlo mě to. Měl jsem i konkrétní myšlenku, ale kvůli zranění na to nebyly ideální podmínky. A tím pádem jsem nechtěl nastolenou látku ani pokoušet.