Fandové? Klidně vstanou a začnou kopat do židle, vzpomíná Kerbr na Kypr. Sigmu mu táta doporučoval

„Po sezoně jsem říkal, že kdybych se měl vracet do Česka, tak jedině do Sigmy. Dostal jsem od ní nabídku, manželka chtěla do Olomouce, táta tu působil a já zase vyrůstal. Byla to pro mě jasná volba," hlásí 29letý obránce nebo křídelník, jenž si v areálu Androva stadionu připomněl místa, kde poprvé kopal do míče. „Za Sigmu jsem hrál v přípravce. V hlavě mám jenom záblesky, ale bylo tady ještě jedno hřiště a dráha, kde se jezdilo na motokárách. Mamka mi dala stokorunu a já chodil ke stadionu jezdit," vzpomíná.

Hanákům se upsal na dva roky, i když po skončení minulého ročníku pošilhával po další zahraniční štaci. Koketoval s portugalskou Tondelou, která nakonec v posledním ligovém kole uhájila příslušnost mezi elitou. Jenže námluvy krachly. „Zájem byl vážný, jenže pak tam vyhodili sportovního ředitele a trenéra, který mě chtěl. Takže to padlo," mrzí Kerbra.

Jeho angažmá za hranicemi nemělo dlouhého trvání, přestože po Vánocích odcházel z Liberce do Limassolu natěšený. Jenže dres předního kyperského celku oblékl pouze ve dvou utkáních, na půdě Nea Salamis Famagusta a doma proti Omonii Nikósia. Poté ho zradila vyhřezlá ploténka. „Laboroval jsem s ní už v minulosti ve Slovácku i v Liberci. Záda byla opotřebená a na Kypru se mi bohužel zase blokly. Šel jsem na magnetickou rezonanci a doktor doporučoval operaci, která mi může prodloužit kariéru," vykládá.

Zákrok podstoupil v Nikósii, kam za ním dorazili specialisté z Řecka. Po třech měsících uslyšel pozitivní zprávy. „Operace dopadla výborně. Ani nešlo poznat, že jsem nějakou měl. Záda drží, akorát jsem z levé nohy ztratil dvě kila, musím ji zesílit a dohnat kondici," líčí.

Rehabilitoval, bitvy Apollonu sledoval v roli diváka a pomalu se smiřoval se svým koncem. Apollonu se totiž nevydařil závěr sezony, opět nedosáhl na vysněný titul ani domácí pohár a majiteli došla trpělivost. „Ruply mu nervy. Trenér dostal nůž na krk a spolu se mnou opustilo klub dalších sedm hráčů, které si přivedl a týmu moc nepomohli. Oni neřeší, jestli máte smlouvu na dva nebo tři roky. Po půl roce se klidně pakujete. Sice vám něco vyplatí, ale není to jako třeba v Česku, že vás pošlou někam na hostování. Po zdravotních trablech jsem rozvázání čekal, takže zapšklý nejsem," hlásí.

Na Kypr nevzpomíná ve zlém. Tamní soutěž, která je hodně technická, ho zaujala. „Je podobná španělské, akorát o level horší. Hrají v ní výborní fotbalisti, kteří by se prosadili ve Slavii i Spartě," míní.

Hodně si přitom užíval bouřlivou kulisu na stadionu, o níž se starali temperamentní fanoušci. „Mají svoje pokřiky, povzbuzují celý zápas a jsou fakt strašně horkokrevní. Když neproměníte šanci, klidně vstanou ze židle a začnou do ní kopat. A je jim jedno, jestli máte vedle sebe syna nebo dceru. Jsou to blázni, kteří fotbal prožívají celých devadesát minut," líčí.

V kabině Apollonu se sešla pestrá směsice národností, s komunikací ovšem potíže neměl. Asistent trenéra překládal hráčům pokyny do angličtiny, v níž se Kerbr postupně hodně zlepšil. „Je pro vás velká škola, když každý den musíte v kabině mluvit anglicky. V obchodě nebo třeba v bance je to v pohodě. Kypřani mají angličtinu jako druhý jazyk, takže všichni ji ovládají dobře, ať jde o malého kluka nebo osmdesátiletou babičku," ujišťuje.

Život na Kypru opěvoval. S manželkou a skoro tříletou dcerkou navíc bydleli kousek od moře. Ve svém resortu měli k dispozici i bazén. „Mohli jsme si vybrat, jestli budeme u něj nebo zajdeme na pláž. Holky si to tam užily. Pro rodinu to byla půlroční placená dovolená," vypráví.

Největší mrzutosti prožil na ostrově ve Středozemním moři v dopravě. Řídit auto byl mnohdy strastiplný úkol, přitom na jízdu vlevo si postupem času zvykl. „Parkuje se tam na chodníkách a policisté to nepokutují. Rychlostní pruh na dálnici se tam neřeší. Jedete v něm třeba sto třicet a oni klidně jenom osmdesát. Vypadá to, jako kdyby vás vybržďovali. Troubíte na ně, ale neuhnou vám. Dělají si na silnici, co chtějí," kroutí hlavou Kerbr.

Kapitolu Apollon už uzavřel, nabídce z ciziny by se však v budoucnu nebránil. Byť zůstává realista. „Samozřejmě každý hráč se chce dostat do zahraničí. Kluby ale hledají hráče kolem 25 let a mně už bude třicet. Malá půjde do školky a trochu přehodnocuju priority. Pro mě je nejdůležitější zdraví. Když budu mít výkonnost a najde se ještě tým, který by o mě stál, zapřemýšlel bych nad tím," prohlásil.

Jenže teď se plně soustředí na Sigmu, v níž válel jeho otec Milan, jenž se do dějin hanáckého klubu zapsal nesmazatelným písmem. Bývalý skvělý útočník patřil k oporám mužstva kouče Karla Brücknera, které v sezoně 1991/92 proklouzlo až do čtvrtfinále tehdejšího Poháru UEFA, když vyřadilo i bundesligový Hamburger SV a potrápilo také slovutný Real Madrid.

„Já byl v té době malý kluk, ale když mi bylo třináct, tak jsem se na jeho zápasy díval na kazetách. Má doma snad třicet, čtyřicet dresů z top evropských klubů, třeba šutéra Giovane Élbera z Bayernu," říká. S tátou řeší všechny fotbalové záležitosti a probíral s ním také přestup do Olomouce. „Doporučoval mi ho. Sice mi říkal, že to budu mít těžké, protože nás budou spolu všichni porovnávat, ale na tohle jsem zvyklý celý život," šklebí se.

Po každém zápase si telefonují a společně hodnotí výkon. Od táty často slýchá i kritiku. „On byl přísný už v mládí, což je dobře. Zpočátku mi vynadá, řekne, co jsem udělal blbě. Pak ale všechno sklouzne do takového přátelského rozhovoru," přiznává syn vicemistra Evropy z roku 1996, který v současnosti pracuje v dělnické firmě v Bílovicích a do Olomouce, kde dřív vlastnil hospodu, jezdí o víkendu za přítelkyní. „Má problém se zády, takže toho moc dělat nemůže. Přestal i s trénováním, jezdil trénovat i do Německa, ale tvrdil, že už na to nemá nervy," vysvětluje.

Se Sigmou se Kerbr chystá na start nové sezony, do níž Hanáci vstoupí v sobotu duelem v Plzni. „Je tu kádr, aby se popral o Evropu. Máme výborné hráče, náběhové, rychlostně a technicky velmi dobře vybavené," pochvaluje si.