Článek
Co vás napadne na první dobrou, když se řekne titul s Ostravou?
Neskutečné, absolutně nečekané. Výjimečný tým, obrovská euforie. Poslední dobou se mi vzpomínky oživují. Na titul se ptají známí, k tomu Baník točí sérii rozhovorů s hráči z mistrovského týmu. Šel jsem na řadu první. Asi proto, že jsem dal v té sezoně jediný gól. Hned v prvním kole Českým Budějovicím. Taky to mám od syna dodnes na talíři.
Popichuje vás?
Zrovna teď ve středu. Hraje za starší žáky Poruby, po zápase jsem mu vyčítal, že měl šanci udělat věci jinak, aby dal gól. On na mě: Však tys taky těch gólů moc nedával. Musel jsem mu dát za pravdu.
Spíš jste je připravoval.
Zdeněk Pospěch a Radek Látal zavírali na pravé straně zadní tyč, kam létaly moje centry. Dali z nich několik branek.
Co stálo za zlatou sezonou 2003/2004?
Byli jsme ideální mix, mužstvo bylo dobře poskládané. Půlku jsme tvořili my starší, což byli kromě mě například Radek Slončík, René Bolf, Radek Látal, Petr Drozd, a druhou půlku mladíci Míra Matušovič, David Bystroň, Aleš Besta nebo Honza Laštůvka. Chytli jsme začátek a rozjeli jsme se. Nesmírně důležité bylo, že se nám vyhýbala zranění. Hráli jsme prakticky celý ročník ve stejné sestavě.
Kdy jste začal věřit v titul?
Po podzimu. Byli jsme první, cítil jsem, že mužstvo je našlápnuté, sebevědomé. Čím přibývalo úspěšných zápasů, věřil jsem víc a víc.
Chytili se fanoušci, domácí prostředí jste měli téměř všude.
Co předváděli, bylo neskutečné. Pamatuju si, že od úterý stály u pokladen na Bazalech davy lidí na lístky. Jako hráči jsme dostávali určitý počet lístků, dokoupit nějaké navíc už ale nešlo. Prostě nebyly. Známí mi nevěřili, že jim nemůžu lístky sehnat.
Titul jste si definitivně zajistili v zápase v Olomouci. Co se dělo bezprostředně po něm?
Závěr jsem prožíval na lavičce. Po hlavičkovém souboji jsem špatně došlápnul, udělal si výron a musel jsem střídat. Po zápase byla obrovská euforie. Na hřišti, pak i v kabině. Všechno z nás spadlo a my se položili do oslav. Nezapomenutelná byla i cesta autobusem do Ostravy.
Řidič musel mít radost.
Před námi, za námi i vedle nás jeli fanoušci v autech. Troubili, mávali z oken šálami. I přes krátkou vzdálenost do Ostravy jsme měli zastávky na pumpě, kde jsme doplňovali zásoby pití. Fanoušci nás doprovodili až přímo do Stodolní.
Jak dlouhé byly oslavy v pověstné ostravské ulici?
Měli jsme zarezervovanou restauraci. Jak dlouho jsme slavili a kde všude, už fakt nevím. Detailně nemůžu sloužit i vzhledem k tomu, že už uběhlo dvacet let. Snad jen, že jsme měli oslavu i na magistrátu. Stáli jsme na improvizovaném pódiu, fanoušci zaplnili náměstí. Jo, bylo toho hodně. (smích)
Předtím jste získal dva tituly se Spartou. Ostravské oslavy byly silnější?
Řeknu to takhle: pro Spartu je titul rutina. Skoro povinnost, běžná věc. I tam byla samozřejmě radost, ale v Ostravě se získal titul po strašně dlouhé době. Byl výjimečný.
Jakou roli na cestě za ním hrál trenér František Komňacký?
Uměl tým ukočírovat. Co si budeme říkat, dařilo se, takže když se vyhrálo, šlo se posedět a popít. Pokud někdo přepálil, pan Komňacký netrhal hlavu. Problém nepřehlížel, ale nedělal zbytečně zle. Věděl, že se daří. Byl lidský.
Jeho mediální obraz je vstřícný, nicméně dokáže být pořádně tvrdý.
Taky občas vybouchnul. Seřval nás. Ale zažil jsem ho spíš jako rozvážného, inteligentního trenéra, který si respekt vydobyl rozumným vystupováním. Svůj přirozený nadhled přenesl do fotbalu. Neřval jako magor, ale věci, které říkal, měly hlavu a patu.
Chodíte na Baník?
Když mi vyjde čas, takže ne moc často. Koukám na něj spíš v televizi. Je příjemné slyšet při nástupu před domácím zápasem fanoušky, jak zpívají hymnu Baníčku, my jsme s tebou. Běhá mi mráz po zádech.
Málokdo z fanoušků možná ví, že jste jedním ze tří tehdejších hráčů Baníku, kteří song nazpívali společně s Jarkem Nohavicou a desítkou fanoušků.
Tohle opravdu stěží někoho napadne. Pamatuju si, že se nahrávalo v ostravském rozhlasovém studiu, se mou tam byli ještě Radek Slončík a Honza Laštůvka. Trefili jsme se ideálně, nahrávka vznikla ještě před titulem.
Říkáte, že jste časově vytížený. Jste činný i ve fotbale?
Od konce kariéry jsem mimo fotbal. Když jsem s ním končil, začal trénovat Radek Látal. Volal mi, ať jdu k němu dělat vedoucího mužstva. Prý přijdu před dopoledním tréninkem a za tři hodiny mám hotovo.
Proč jste odmítl?
Řekl jsem mu: hele, Latoš, podívej se, tohle je celodenní práce. Zařizuješ tréninkové věci, plochy, všechno. Fotbal jsem dal úplně bokem. Respektive pohybuju se v něm jako fanoušek syna, jezdím s ním na tréninky, na zápasy.
Čím se tedy zabýváte?
Vydělal jsem si během fotbalové kariéry nějaké peníze, vložil jsem je do nákupů nemovitostí, které pronajímám. Tohle je moje pracovní náplň. Jak se počet nájemníků rozrůstá, zvažuju, že začnu spolupracovat s někým ze správy nemovitostí. Zatím si dělám všechno sám. Teď se něco přihodí, třeba praskne voda nebo zatéká na střeše, a lidé volají mně, co s tím.
Práce máte očividně dost.
Nájemců jsou desítky. Teď jsme si navíc se ženou pořídili na pronájem apartmány ve Španělsku. Ano, nenudím se.
