Dukla hledá inspiraci v bundesligové kuchyni: Někdy je dobré hrábnout si na dno, říká kouč

Vlastně jo. Když nás vedení odvolalo, první dotaz zněl, zda se půjdeme podívat na barážové utkání „devatenáctky" Dukly. Tak jsme šli. V klubu s námi dál počítali, jen nebylo jasné, na jaké pozice. Já si chtěl vše promyslet, rýsovaly se určité jiné možnosti. Navíc jsem měl možnost vyrazit na stáže. Ale jsem šťastný za šanci, kterou mi Dukla dala.

Měl jsem možnost poznat Lipsko, Hoffenheim a Leverkusen. Chtěl jsem skloubit dva z těchto tří klubů. Byl jsem před rokem v Mönchengladbachu. Před lety při mém působení v Německu zrovna spadli do druhé ligy. Vývoj za deset let mi vyrazil dech. A to jsem se ještě nedostal úplně do centra tamní fotbalové „kuchyně", protože si procházeli krizí.

Hodně! Sice Němcům nynější mistrovství světa nevyšlo, ale v mých očích jde o zemi, která je společně se Španělskem a Anglií tvůrcem fotbalového vývoje. Stojím si za tím i přes jejich výbuch na šampionátu v Rusku.

Táta (usměje se). Sám dlouho trénoval. Postavil mi deset balónů na velké vápno a musel jsem trefit míč čistě do brány, pětkrát pravou, pětkrát levou. Byl ke mně tvrdý, ale spravedlivý. Nutil mě hrát oběma nohama, což se mi pak v Německu děsně hodilo.

Z Blšan jsem nebyl zvyklý trénovat bez balónu. Přijel jsem do Duisburgu a první týdenní soustředění pod Funkelem jsme neviděli míč. Jen jsme běhali. To byl šok. Pak jsem zažil Littbarského. A na tuhle éru rád vzpomínám.

On by tehdy mohl ještě hodinu v druhé bundeslize odehrát. Na prvním tréninku mi při bagu dal jesle. Prakticky jsme trénovali jen s míčem. Ale taky klidně dvě a půl hodiny. Hráče jeho příprava děsně bavila, dýchali by pro něj. Nicméně i on uměl být pěkný pruďas.

Nenáviděl prohry. Jednou jsme hráli v úterý a pak v pátek. Získali jsme bod z obou zápasů. V sobotu nařídil trénink, čtyři lidi poslal vyklusat a na zbytek čekalo sto diagonál. Pětadvacet, pauza, pětadvacet, pauza, padesát. Ale měl jsem ho rád. A on mě. Chtěl jsem hrát jeho hru, být konstruktivní. Jen mi pořád vyčítal, že málo mluvím. Já řval jako pominutý, on přišel a říká: Pořád málo. Skvělý byl i Marcel Koller. Byť jsem nehrál, jednal se mnou jako s členem základní sestavy. Dokázal skvěle komunikovat, představoval trenérskou eleganci.

Každý z trenérů v mé kariéře měl něco dobrého. Tudíž určité věci z hráčské kariéry využívám, něco mám nového. Fotbal se děsně vyvíjí. Když vidím zápasy mistrovství světa a vybavím si šampionát v Jihoafrické republice před osmi lety, jde o dramatický rozdíl. Hra je rychlejší, dynamičtější, dominují kratší sprinty.

Někdy je třeba si hrábnout na dno. Když to hráč nepozná, neví, kde jsou jeho možnosti. Jednou za čas je potřeba mít trénink, jehož absolvování je založené na morálních vlastnostech. Trenér i okolí může na hráče vytvářet tlak jaký chce, ale pokud hráč v sobě nemá, že se chce zlepšovat, je to složité. Nadchlo mě, když jsme měli ve čtvrtek těžký silový trénink, běhali kopce. Starší se zakousli a povzbuzovali mladé, kterým rychle ubývaly síly. To je super.

Byť někdo nehrál na nejvyšší úrovni, může mít jiné přednosti. Zkušenosti, schopnost komunikace. Hráčská kariéra zase přináší odlišné poznatky. Když jsem se v osmnácti dostal do ligy, tak jsem si říkal: Konečně. Jenže až později jsem si uvědomil, že jsem měl makat ještě více a lépe. Vše se mohlo zvrtnout a já mohl hrát třeba na úrovni divize, možná ani to ne.

Určitě. Jako kluk jsem měl sen, že budu hrát první ligu. Pak jsem si přál zkusit bundesligu. Na reprezentaci jsem neměl, konkurence byla obrovská. Ale k trénování na ligové úrovni jsem směřoval.

Posunout kluky výkonnostně. Naučit je hrát, co chceme. Fotbal je musí bavit. Je potřeba, aby chodili na trénink natěšení, byť budou unavení.