Článek
Do stráně nad říčkou Voleškou se opírá květnové slunce. Na zemi leží desítky nařezaných kulatin, jednu po druhé je tahá kůň na nedalekou louku. Csaplár s Janů prohodí pár slov s kočím Josefem Ullrichem a přesunou se do nedaleké smrčiny. Obhlíží hromady, dřevo zkušeně sortují.
„Tohle jde do papírny, tohle je tyčovina. A tady je takzvaný třecí strom, tudy vede stezka divočáků," říká Csaplár. Vzápětí si s Janů nasadí helmy a nahodí pily. Očima si změří vzrostlý jehličnan, za několik minut ho úspěšně skládají. Další lesní směna právě začala.
„Nejde o to, strom porazit, musíte ho položit na přesné místo. Máte třeba jen mezeru půl metru. Když se mi tohle povede se čtyřkubíkovým dubem v těžkém terénu, říkám tomu Liga mistrů. Ve smrkovém lese je tohle o poznání jednodušší, taková Evropská liga. Mám radost, že pětadevadesát procent stromů chodí na metr. Když přijdou zkušení dřevorubci a kouknou se na pařez, který jsem zanechal, mám kolikrát i za jedna," těší Csaplára.
Impulzem pro jeho současnou činnost byla návštěva kamaráda v křivoklátských lesích. Krátce po říjnovém konci ve Zlíně. „Šel do lesa na dřevo s ruční pilou, vzal mě s sebou. Chytlo mě to, poté mě seznámil s panem Beranem, který hospodaří v lesích u Semil. Vybavil jsem se csaplárovsky - kompletně se vším všudy. Za jedna z největších bohatství naší země považuji české pivo, lesy a český holky. Je doba kůrovcová, přijde mi smysluplné, co dělám," vypráví Csaplár.
Po prvním týdnu nemohl vylézt z auta
Začal od píky, pilu do října v ruce nikdy nedržel. Po půl roce si troufá i na stoleté stromy. „Měl jsem dobré učitele, viděl stovky videí, přečetl jsem kvanta odborných článků. Ke kácení se ale stejně musíte prořezat. Přežil jsem. Po prvním týdnu jsem ale nemohl ani vylézt z auta, vytáhnout mě musela manželka," vzpomíná Csaplár s úsměvem. K lesu chová respekt, snaží se být opatrný. Nicméně s Janů už zažili dvě nepříjemné chvilky.
„Nechci mít křížek v lese. Když přijdu ke stromu, který chci seknout, zeptám se: Jak bys mě mohl zabít? Ale byly už momenty, kdy to nebyla sranda. Po jednom jsme se s Tomášem dvacet minut klepali. Šlo o závěs, dva listnáče. Když je strom v závěsu napružený a vy ho začnete dole odřezávat, vrátí se. Koukal jsem jako puk. Uskočil jsem, prchal pryč. Pila skončila v řece, já v kotrmelcích," popisuje 57letý trenér. „Je ale blbý, když zdrháš a chytneš se do ostružin. Jen tak tě nepustí," doplňuje Janů, který s Csaplárem prošel Příbramí, posléze v Liberci zažili premiérový titul i čtvrtfinále Poháru UEFA.
Les je po nich jako vymetený. Hřeje je u srdce, když jim od hajného přilétne pochvala. Způsobem, jaký je zvyklý dělat fotbal, přistupuje Csaplár i k práci v lese. Vidí v ní spoustu paralel s trenéřinou. „Není to o tom, že přijdu do lesa, pokosím stráň a jdu pryč. Musím les vyčistit, aby se mohl vysázet nový. Podobně jako v klubu. Zajímat se jen o dnešek a po mně potopa? Ne, věnuju se mladým hráčům, zajímá mě, aby měl klub černá čísla. Oproti fotbalu je ale rozdílné, že v lese spoléhám jen sám na sebe. Co si udělám, to mám, co si podělám, to si podělám sám," povídá Csaplár.
Zpočátku byl za exota. Spousta lesáků nevěřila, že hodlá kácet stromy. Byli překvapení, chtěli se s ním fotit, dostával pozvánky na pivo. Rychle si k sobě našli cestu. „Když vidí moji práci, třeba si řeknou: On ten Csaplár není takový idiot," prohodí kouč. Spojí s lesem svoji budoucnost? „Teď o tom nepřemýšlím. Zatím práci v lese vnímám jako poslání, jako svůj osobní rozvoj, abych se naučil něco nového. Baví mě. Až přestane, zaklapnu pily a půjdu pryč," dodává Csaplár.
