Zaráží mě, jak dovedou být lidi zlí, nechápe posila Slavie

Marbella (od našeho zpravodaje) – Maličký šikula už se o něj nebude snažit v Mladé Boleslavi, ale ve Slavii. Jeho přesun se stal nejdražším zimním přestupem mezi dvěma českými kluby.

V dresu aktuálního vládce ligy může po zranění zadního stehenního svalu poprvé nastoupit o víkendu v Pardubicích.

Přitom k jeho debutu ve Slavii už se schylovalo před rokem a půl. Kušej byl v Edenu domluvený, dokonce v sešívaném dresu zapózoval pro klubového fotografa, z představení a přestupu ale za pár hodin náhle sešlo. „Je to součástí cesty, která mě dovedla sem,“ řekne přesvědčivě.

Vyspěl. Stal se z něj reprezentant i účastník evropských pohárů. A taky je o něco větší profík. Spánek mu už nějakou dobu kontroluje chytrý prstýnek, hlídá si příjem kalorií i váhu. Z jídelníčku osekal sladké, které zbožňuje.

V nezvyklém rozhovoru vypráví o životosprávě, nadávkách na sociálních sítích, psech nebo tetováních, při nichž se posila Slavie uculí: „Musel jsem na ně počkat do osmnáctin, což byl mamčin limit. Jakmile jsem je oslavil, hned jsem šel pod jehlu.“

Když mi tetovali levé stehno z obou stran, bylo to šílené.

Nedělám si bezvýznamná tetování. Tohle zobrazuje zvířata, která mám rád. Vybírám si taková, která mě vystihují a která jsou chytrá, bojovná a nevzdávají se.

Mám tam medvěda, zezadu stehna vlka a pak i orla.

Tohle je náš první pes Buddy. S přítelkyní máme plán, že si dáme tetování i druhého psa – fenku Zoey.

Jsou to rotvajleři. Lidi je odsuzují, ale jsou to zlatí psi a naši miláčci. Mladší fenka je dominantnější. Stále jde ještě o štěně, se kterým se musí pracovat ještě víc než s tím starším. Už ale víme, jak psa cvičit a co si můžeme dovolit. Vyžaduje to ale dost času.

Já bych řekl, že to jsou gaučáci! Samozřejmě někdy potřebují vybít i energii, ale když máme líné dny, kolikrát se jim nechce vylézt z postele. Týnka má štěstí, že u ní psi tolik nespí, protože tíhnou víc ke mně. Když jsem ale na hřišti, přijdou za ní. A je hezké vědět, že si k ní lehnou do náruče. Mám jistotu, že není sama.

Jsou skvělí pro rodinu. Vidím u Buddyho i Zoey, že nás hlídají. Mají ochranářské sklony. Jakmile se Zoey nelíbí pes nebo člověk, je ostražitá a štěkne.

Je to náročnější, když je Týnka těhotná. Před třemi měsíci jsme se stěhovali do bytu v Boleslavi, teď volíme baráček na okraji Prahy se zahrádkou. Fotbalový život se mění, je stále časově náročnější. Stane se, že celý den nejsem doma, a je super, že partnerka pustí psi na zahradu a má klid. Taky jsem chtěl, ať bydlíme kousek od Edenu a aby to měli k nám blíž i rodiče. Vybrali jsme dobrou lokaci, majitelé nám vyšli vstříc. Chápu, že se dvěma velkými psy jsme vše museli pojistit, v tomhle jsem rozumný.

Když mi poprvé zavolal agent, přemýšlel jsem nad tím asi tři minuty. Víceméně jsem to doma řekl jen přítelkyni a řešil jsem to s ní. Nevěděl to ani nikdo z rodiny. A rozhodování nebylo zdlouhavé.

Celá její rodina jsou slávisti. Při rozhodování mě ale Týnka ujistila, že bude šťastná tam, kde budu já. Byla nestranná, ale když jsem se rozhodl, byla určitě spokojenější, že bude doma v Praze a já zrovna obleču červenobílý dres. (usměje se)

Ano, už jsem si ho jako mladý vyzkoušel a chtěl jsem tam znovu. Třeba rodiče a hlavně mamka si přála, abych hrál někde v teple a popostrkávala mě tam. Ze srandy říkala, že by jednou chtěla bydlet u moře. Když nad tím přemýšlím, správná volba byla zvolit Slavii.

Vzpomněl jsem si na to. Teď při focení jsme si z toho s lidmi z klubu dělali srandu. Takový je ale život a fotbal.

Jo, to se šířit může. Já se upřímně nechci po tom moc pídit.

Všechno bylo strašně narychlo. O půl dvanácté večer jsem měl telefonát, který jsem nezvedl, protože jsem spal. Ráno jsem byl na procházce se psem, když jsem se o zájmu Slavie dozvěděl. Měl jsem asi deset minut na rozhodování, kdy jsem obvolal rodinu a lidi, kterým jsem věřil. Na nabídku jsem kývl, hned jsem jel na zdravotní prohlídku, vyfotil se v slávistickém dresu a vznikl i první klubový rozhovor. Pak se čekalo, než přiletí agent z Portugalska.

Domů jsem si jel sbalit věci. Když jsem se vrátil na stadion, dozvěděl jsem se, že se od podpisu smlouvy odstupuje. A respektoval jsem to.

Opravdu nevím, nebyl mi řečený. Omluvili se mi. Primárně šlo asi o to, že se v devět večer uzavírala soupiska pro Evropskou ligu a agent teprve v sedm přiletěl do Prahy. Těžko by se to stíhalo a mohlo se stát, že bych byl k dispozici jen pro českou ligu. Pro mě je to ale už minulost.

Bylo to z hodiny na hodinu. Takový last call transfer, ze kterého jsem nebyl nijak špatný. Hned další den jsem trénoval s Boleslaví, všechno bylo v pohodě a spíš jsme se tomu zasmáli. Daleko víc mě mrzel Utrecht, přestup do Nizozemska se ve stejném přestupním období řešil tři týdny a nakonec nevyšel.

Každý má na příběh vlastní pohled. Na jednu stranu měl pravdu, ale já každý den měl telefonát, při kterém jsem slýchal, že další den můžu odletět. Mohl to být můj životní transfer.

Mohlo se zdát, že tomu nedávám maximum. Já ale trénoval i individuálně v posilovně. Myslím, že je normální, když hráč na sebe před životním krokem dává větší pozor. V Boleslavi jsem ale zůstal, o všem si promluvil s trenérem i vedením. Dalo se vše do pořádku a myslím, že i spoluhráči viděli, že mi Boleslav není jedno a bojuju za ni dál.

Říkám o sobě, že jakmile se pískne do píšťalky, stane se ze mě v dobrém slova smyslu blázen a magor. Někdo to má rád, někdo mě nemusí. Dost lidem vadím, jak se na hřišti chovám. Všechno ale dělám pro tým, bojuju za něj i za celý klub. A mimo hřiště jsem fakt flegmouš, kterému je skoro všechno jedno. I přítelkyně je z toho nesvá.

Jo, takové fámy možná byly. Nebo že nezapadám do kabiny a rozbourávám ji. Nikdy jsem to nedělal a kluci ze Slavie se přesvědčili při reprezentačních srazech o tom, že to není pravda. Poznali, že jsem úplně normální. Tohle spíš přičítám, že je problém dnešních sociálních sítí.

Někdo něco zaslechne a napíše to na internetu. Další si toho všimne, přepíše to vlastními slovy. Najednou vznikne řetězec deseti lidí, kteří skutečnost úplně změní. Sám se pak pozastavuju, že lidi o mě píšou, jaký jsem, přitom mě absolutně neznají.

Ale jo. S přítelkyní se nad tím docela bavíme, ale taky nás překvapuje, jak dokážou být lidi zlí. Je smutné, že se z kyberšikany stala běžná věc, sociální sítě dokážou ovlivnit lidem život a mohlo by se proti tomu víc bojovat.

Jako profi fotbalista musím unést nějakou kritiku a každému se nezalíbím. Nemá cenu se s nimi pouštět do diskuzí. Přítelkyně ale přijde občas domů naštvaná s tím, že by nejraději někomu odepsala. A někdy se zarazím i já, když si přečtu například narážku o váze. Přitom to je hloupost.

No právě! Dokonce znám případy, kdy mi lidi po televizním zápase psali, jak jsem namakaný. A další týden jsem najednou byl pro ně tlustý. Kdyby to byl problém, řeším to já nebo trenéři.

To nemusím. Chci být co nejlépe připravený a co nejprospěšnější týmu, proto se jako profík zajímám o všechno včetně stravy.

I přítelkyně se kvůli mně změnila. Má to se mnou těžké, protože si domů nic sladkého nekupujeme. Když má chutě, nic doma nevyštrachá. Proto má moc ráda, když jednou za půl roku donesu z tréninků sladkosti, které jsem naskladnil ve skříňce při výhrách v bagu. To je šťastná jako blecha!

Čím je číslo větší, tím víc mě to štve. Zároveň je důležité, abych se cítil komfortně. Musím hlídat, že při nízké váze se mi hůř pracuje, víc bolí svaly. Když jsem měl 66 kilo, byl jsem náchylnější na zranění. Našel jsem balanc a držím se mezi 67 a 68,5.

Momentálně se soustředím na to, co je teď. To je nejdůležitější. Samozřejmě někdy sním a přemýšlím o tom, jak by všechno mohlo dopadnout. Musíte ale stát pokorně nohama na zemi. Bude mi pětadvacet, což je ideální věk. Doufám, že se Slavií budeme úspěšní a já dokážu klubu pomoct. A potom uvidíme. Moje přání o zahraničí neopadávají.

Přesně tak. (usměje se) Nebudou to bezhlavé kroky. Momentálně se ale koncentruji na práci ve Slavii. Hlad a touha vyhrát titul je u všech stejná. Cítím, že i lidi z klubu jsou tak nastavení a odevzdávají práci maximum. Když polevíme, dostihne nás to.