Článek
O rekordu se poslední rok často píše i mluví. Neříkáte si: Už abych ho překonal a měl klid?
Nestresuju se tím. Ani trochu. Naopak mě těší, že můžu dosáhnout takové mety. Pokud rekord překonám, dám vlastně motivaci dalším hráčům Bohemky, aby mě trumfli. Myslím, že Barťas (obránce David Bartek) mě překoná. Je mnohem mladší, nemá na mě velkou ztrátu.
Kdy jste si poprvé řekl, že můžete rekord překonat?
V uplynulé sezoně, kdy mi chybělo šestnáct zápasů. Teď mi chybí jediný k vyrovnání. Nechal jsem pod sebou legendy českého fotbalu - pány Panenku, Chaloupku, Jakubce... Samozřejmě, s panem Panenkou se můžu rovnat jen ve startech, nikoli fotbalově.(směje se) Poslední roky mě lanaří do staré gardy Bohemky. Ale já mu stále odpovídám, že chci ještě hrát první ligu, že na starou gardu mám ještě čas.
Takže připouštíte, že si střihnete ještě jednu sezonu v zelenobílém dresu?
Jsem přesvědčený, že na ligu ještě mám. Je otázka, jestli za mnou klub přijde s návrhem na prodloužení smlouvy.
Pokud ano, co uděláte?
Upřímně, této situace se bojím. Poprvé v kariéře. Uplynulou sezonu jsem byl občas zraněný. Když jsem byl zdravý, tolik jsem nehrál. Nenaplňuje mě v mém věku, abych do zápasů nastupoval na deset minut.
Dal jste si termín, do kdy chcete mít jasno?
Vůbec. Jak říkám, momentu, kdy za mnou přijde vedení s nabídkou prodloužení, se obávám. Vím, že se tím rozhodne, jestli prvního července dorazím na první trénink letní přípravy nebo si obléknu montérky a stane se ze mě instalatér.
Fanoušci Klokanů vás budou chtít jistě vidět dál na hřišti, považují vás za legendu. Už jen tím, že jste známým gólem Opavě v poslední minutě zachránil Bohemku v první lize.
Za legendu se nepovažuju. Myslím, že oblíbený u fanoušků jsem byl už předtím, ten gól to ještě umocnil. Mohli by si na mě třeba pamatovat, že jsem ten Pepa Jindřišek, který Bohemku zachránil v lize.
Zdá se vám někdy o té brance?
Často na ni vzpomenu. Osud mi byl nakloněný. Věřím tomu, že pokud dělá člověk všechno poctivě, vrátí se mu to. Věřím, že ten gól byl odměnou za moji celoživotní poctivost a píli.
Josef Jindřišek z Bohemians.
A také za slušnost. Nevyčítáte si ale zpětně, že jste nebyl drzý a nešel tvrdě po zahraničním angažmá?
Někdy přemýšlím, jestli jsem byl málo dravý, co se týká zahraničí. Ale pokaždé skončím u cíle z mládí. Tehdy jsem měl jediný, zahrát si českou ligu. A u něj jsem zůstal. Nelituju ani minimálně. U mě nejsou peníze na prvním místě. Vím, že až skočím kariéru, začne pro mě něco nového. Buď budu trénovat malé děti v Hamrech nebo dělat řemeslo. Instalatéřinu.
Je o vás známé, že ji provozujete během fotbalové kariéry, když máte čas.
Ano. Manželka mi říká: Jsi jeden den doma a stejně jdeš dělat. Já ale nedokážu odmítnout, pokud mě někdo požádá o pomoc. Den před Štědrým dnem jsem třeba na chatě v Desné-Souši spravoval ventily u bojleru. Povedlo se. Vím ale, že se až budu instalatérem na plný úvazek, že se budu muset naučit odmítat zakázky. Abych se z toho nezbláznil.
Těšíte se na tuto kapitolu?
Práce mi baví. Na druhou stranu vím, že skončí něco zaběhnutého. Jsem zvyklý sednout ráno do auta, jet do Prahy na trénink, odpoledne se vrátit. V řemesle budu mít náplň úplně jinou, budu řešit jiné problémy. Budu se každopádně snažit, abych podnikání vedl správně. Doufám, že ze mě nebude workoholik.
Pomáhá vám ve správném pohledu na život zkušenost z dětství, které jste rozhodně neprožil v luxusu? Vyrůstal jste se šesti sourozenci, vychovala vás pouze maminka.
Stoprocentně. Vážím si díky tomu peněz. Spoluhráči mají hezčí, dražší auta, nosí dražší, značkové oblečení, Tomu jsem nikdy nepropadl, život mě naučil skromnosti. Je mi jedno, jestli mě do Prahy a zpátky domů odveze bezpečné auto za dvě stě tisíc nebo za milion. Jasně, musím si taky kupovat oblečení, ale rozhodně ne tak drahé. Triko za tři stovky mi sluší stejně jako klukům za dva tisíce. Takže dobrý.(směje se)
V dětství jste ale kolikrát neměli na autobus, zmeškal jste tréninky v Jablonci. Bylo pro vás, náctiletého, složité toto pochopit?
Pamatuju si, že autobus odjížděl ve čtvrt na tři, mamča končila ve fabrice ve dvě. Čekal jsem na stanici, jestli mi přinese desetikorunu, která stačila na zpáteční cestu a zbylo ještě i na oranžovou limonádu. Když neměla, rozbečel jsem se, vzal si balon a šel za klukama na louku mydlit fotbal. Nebyl jsem na mamču naštvaný. Vůbec! Mamča se pro každého rozdala, podporovala mě maximálně. Ke konci měsíce chodila po známých, kamarádkách, aby nám půjčili dvě stovky. Po výplatě je vrátila. Klobouk dolů před ní, že při tom všem dokázala ušetřit na uhlí, které se jednou za rok muselo koupit. Čtyřicet metráků. Plus dárky pro sedm dětí na Vánoce. Nikdy bych neměnil život, jaký jsme měli. Byl čistý.
