Článek
Před startem minulé sezóny už jste byl ve francouzském Rouenu, ale nakonec jste se vrátil do Blšan. Proč přestup ztroskotal? Dodnes to netuším. Ve Francii jsem absolvoval celou přípravu, ale nenastoupil jsem k jedinému zápasu. Před prvním přátelákem už jsem byl totiž doma.
Jak komplikované bylo smířit se s návratem do Blšan tři dny před startem ligy? Psychicky to nebylo snadné. Byl jsem hodně zklamaný. Vlastně jsem během tří týdnů musel dvakrát změnit fotbalové působiště. Pomohlo mi, že to bylo tak rychlé. Výhodou bylo, že jsem byl fyzicky skvěle připravený, protože zabrat jsme v Rouenu dostávali hodně.
Nakonec jste odchytal všech třicet zápasů a přispěl k záchraně všemi odepisovaného týmu. Byla to nejtěžší sezóna, kterou jste v Blšanech prožil? Začátek byl špatný. Až postupně se to zvedlo. Bylo to komplikované, vždyť jsem s týmem neabsolvoval žádný zápas. Rozhodně to byla nejméně příjemná sezóna. Po deseti kolech jsme měli jen dva body. Pořád jsem ale věřil, že ligu zachráníme. Ale bylo to hrozně těžké. Hrozně.
Vy v posledních sezónách pravidelně bojujete o záchranu. Už jste si zvykl? Je to nepříjemné. Zvláště pro brankáře. Vždyť v posledních kolech už rozhoduje každá maličkost, která může znamenat sestup. Je to hodně o štěstí, kvalita není vidět.
Jak jste po náročně sezóně odpočíval? Dovolená byla hodně dlouhá, vlastně jedna z nejdelších, kterou jsem zažil. Byl jsem tři a půl týdne v zahraničí a vůbec nic jsem neřešil. Jen si parádně užíval to dlouhé volno.
Byl jste na OH v Sydney, na zlatém mistrovství Evropy jednadvacítek a zatímco většina ze spoluhráčů z národního týmu už přestoupila, vy zůstáváte v Blšanech. Neberete to jako stagnaci? Nezastírám, že motivace jít ven je veliká, ale nemrzí mě to. Bylo by horší, kdybych nemohl hrát, či byl zraněný. Život je hezký i v tom, že mohu být doma.
Už váš otec, bývalý klubový šéf a později předseda ČMFS, říkal, že by za Blšany dýchal. Je to i ve vašem případě srdeční záležitost? Když tady působil táta, byla trošku jiná doba. Ale ani já si nedokážu představit, že bych někdy chytal proti Blšanům. Narodil jsem se tady. A budu se sem vracet, ať budu jednou působit kdekoli. Určité pouto existuje.
Před pár měsíci byl váš otec ve vazbě. Čelil jste spoustě nadávek a urážek. Jak jste to snášel? Období, kdy byl táta ve vězení, mě hodně posílilo. Naučil jsem se žít, a vypořádávat se s tak těžkými situacemi. Byly to složité chvíle. Nikdo vám nic neřekne do očí. Maximálně lidé křičí na stadiónu. Pochopitelně to vnímáte a slyšíte, ale jen okrajově. Kdyby chtěl někdo přijít, asi by se mě to dotklo, ale určitě bych se o tom s kýmkoli pobavil. Když na mě někdo řve z tribuny, jen mě to motivuje.
V poslední době se často místo ve sportovních rubrikách objevujete ve společenských díky vztahu s modelkou Jitkou Kocurovou. Čekal jste, že o váš vztah bude takový zájem? Snažím se to korigovat, ale ono to moc nejde. Nejsem ten typ, který se nechává s radostí fotit, nebo se někde vystavuje. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, takže nemohu říct, jestli jsem to čekal. Ale být po boku modelky není u fotbalistů tak překvapivé. A především to není o mně. Je to hlavně o Jitce. Média by se o ni zajímala, ať by měla vedle sebe kohokoli.
Jaká je Jitka fanynka? Rozumí fotbalu, mluvíte o něm spolu? Navštěvuje naše utkání. Sama si koupila dres, tím mě překvapila. Postupem času poznává fotbal více a více. Pochopitelně se mě zeptá na zápas a bavíme se spolu o fotbale. Ale je to pořád jen ženským okem. Takže ji v některých názorech omezuji. Samozřejmě tedy jen v těch fotbalových.
