Článek
„Trénoval jsem s takovými osobnostmi, jakými byli Antalík, Zajaroš nebo Mikloško. Moc mě to bavilo,“ zavzpomínal Jarábek, jenž se po mnoha letech se do Moravskoslezského regionu vrátil. Jako trenér Karviné.
První angažmá ve Slezsku trvalo šestnáct měsíců a skončilo na jaře roku 2021. Na konci letošního září převzal 61letý rodák z Trnavy tým ligového nováčka podruhé.
Jaká byla vaše reakce, když z Karviné přišla nabídka, abyste se vrátil?
Když jsem tehdy musel odejít (v březnu 2021 kdy tým z deseti utkání vyhrál jediné nad poslední Opavou - pozn. aut.), nebyl jsem nadšený. Ale vedení se tak rozhodlo a musel jsem to akceptovat. Rád jsem se vrátil, mám to blíž domů a česká liga má své jméno. Pro slovenského trenéra je pocta pracovat v Česku.
Bral jste druhou šanci jako takovou malou omluvu?
Ale vůbec ne. Já mám všude, kde jsem působil, dobré vztahy. S Lubošem Vlkem jsme si volávali, bavili se o různých hráčích. Nikdy nepálím mosty. Život trenéra je takový. Máme furt sbalenou kabelu. Trenér je zodpovědný za výsledky a rozhodnutí majitelů je třeba akceptovat. Vždy to bude o výsledcích. Nikdo nechce prohrávat a jednoduše tak to bylo.
V Karviné jste procentuálně nejúspěšnější trenér. Byl jste jasná volba, když jí nyní trochu teče do bot?
Vážně? Mně se v Karviné pracovalo dobře a vůbec jsem neregistroval, zda jsme byli nejúspěšnější. Ale vím, že to bylo to fajn období.
Krátce po návratu do Karviné jste poznamenal, že je to jako byste se vracel po dovolené. Opravdu jste to vnímal jako návrat domů?
Ano, všechno tu znám. Mám v Karviné i rodinu. Žije tady manželčina sestra, takže jsem do Karviné jezdil často. Mám to tady rád a z tohoto pohledu je to jako bych se vrátil domů.
Tým jste převzal v situaci, kdy už si ho nemůžete postavit podle sebe. Jaké hráče jste v Karviné našel?
Tuhle situaci jsem akceptoval. Karviná vyhrála druhou ligu, postoupila, většina hráčů zůstala. Je tu hodně šikovných fotbalistů, ale potřebují čas. Karviná má dobrý tým.
Nálada v kabině byla po ligových nezdarech dobrá?
Ale ano. Ty první dny byly hektické, ale myslím, že se nám to podařilo dobře poskládat a doma s Libercem jsme to zvládli. Škoda toho zápasu v Budějovicích, který taky nebyl špatný, nebyli jsme horší. Rozhodla chyba na konci, což by se nám nemělo stát, ale bohužel se stala.
Předpokládá se, že Karviná bude patřit k týmům bojujícím o záchranu. Jaké to je zase si sednout na sud se střelným prachem?
(Úsměv) Mám toho za sebou už dost. Jsem takový trenér stabilka, bývám v klubech docela dlouho. Věřím své práci, věřím klukům, ale fotbal je takový, vyměnit deset hráčů nejde.
V Karviné je spousta zahraničních hráčů. Jak se vám s takovou kabinou pracuje?
Jsou tu velmi zajímaví hráči. Se zahraničními hráči se někdy pracuje složitěji, ale dá se to. Až na pár výjimek dneska každý mluví anglicky, takže v tom problém není. Měli jsme tu dost cizinců i za mého prvního působení. Jsem jazykově zdatný, s komunikací s nimi nemám problém.
Neměli by kostru českých ale také například slovenských týmů tvořit místní fotbalisté?
Někdy jsou kluby donucené k tomu nakupovat venku, protože talenty z Afriky nebo z Balkánu, se dají získat snadněji než vychovávat vlastní. Ti hráči to angažmá berou jako mezistupeň k tomu, aby se zviditelnili. No a kluby z jejich prodeje žijí. Je to dneska úplně normální v celé Evropě a je na každém týmu, jak to má nastavené.
Kvůli Karviné se vzdal části výplaty
Z Černé Hory jste odešel předčasně a říkal jste, že jste to tam měl takhle nastavené. Měl jste tam výjimečnou pozici?
Majitel klubu Pal Dreshaj hodně miluje fotbal, ale není tam problém vyměnit třeba čtyři trenéry za rok. Dal jsem si proto do smlouvy klauzuli, že kdyby přišla nějaká nabídka, tak že mohu odejít. Nebylo to na papíře, ale majitel mi to slíbil. Jsem rád, že když ta nabídka přišla, že mi nedělal problémy. Musel jsem se vzdát nějakých financí, to je jasné, ale jinak majiteli i celému Dečič Tuzi děkuji, že mě do Karviné uvolnili.
Kromě Černé Hory jste trénoval také v Gruzii, kde jste v roce 2016 s Dinamem Tbilisi vyhrál ligu i pohár, bojovali jste o evropské poháry. Bylo to zatím vaše nejúspěšnější angažmá?
Mám už toho za sebou opravdu hodně, ale ano získali jsme tam pohár, takže z tohoto pohledu by se to dalo považovat za nejúspěšnější štaci. Ten tým měl kvalitu, ale troufám si říct, že pokud budu mít dobrý materiál, tak bych to dotáhl vysoko všude. V tomhle si věřím. Pokud má trenér možnost si tým postavit, je to velká výhoda. To se povedlo v Trnavě nebo ve Zlatých Moravcích, ale také v Seredi, kam jsem šel po konci v Karviné. I tam jsme poskládali dobrý tým a mohli hrát evropské poháry. Nemohli jsme ale kvůli nevyhovujícímu stadionu. Pokračoval jsem Skalici, kam jsem sedmdesát procent současných hráčů přivedl já. Rád pracuju tam, kde mě chtějí, to je moje filozofie.
Kde se vám žilo nejlépe? V Gruzii, kde jste dosáhli úspěchu, doma na Slovensku, v Karviné, nebo to byla ta Černá hora?
V Černé Hoře, to je fenomenální země. Hory, moře, úžasní lidé. Když jsme měli volno, vždy jsme věděli kam jít. Žije se tam opravdu dobře.
A fotbalově to bylo také fajn? Chtělo se místním hráčům trénovat? O fotbalistech z Balkánu se často říká, že trénování není jejich hobby.
To je svatá pravda, protože v těch vysokých teplotách je skoro nemyslitelné trénovat po desáté dopoledne. Takže jsme trénovali vždycky večer o osmé v půl deváté. Dvoufázové tréninky byly výhradně v klimatizovaných posilovnách. Je velký problém to tam nějak nastavit. Kluci jsou tam dlouho do noci vzhůru kvůli teplu, biorytmus je tím pádem špatný. Ale nastavili jsme chlapcům nějaké věci a ti, kteří se chtějí někam posunout, ti to přijali. Ti ostatní budou celou kariéru hrát asi jen černohorskou ligu.
Dečič Tuzi není příliš známý klub. Co jste o něm věděl?
Moc toho nebylo, a než jsme na nabídku kývli (s asistentem Branislavem Mrázem), tak jsme si prověřovali klub i majitele. Hrají teď třetí rok černohorskou ligu, mají ambice, staví nový stadion, dvakrát teď okusili Evropskou konferenční ligu. Klub je dobře finančně zabezpečený, majitelem je černohorský Albánec. V Tuzi žije hlavně albánská komunita a lidé jsou tam velmi zapálení do fotbalu. Myslím, že se to vyplatilo tam jít. Dost nám to dalo z pohledu poznání charakteru balkánských hráčů. Nyní jsou první v lize, takže asi jsme odvedli za těch sedm měsíců dobrou práci.
Udělalo vám radost, že tým po vašem odchodu obě utkání vyhrál?
Nastavili jsme tam trochu jiný systém hry, než na co jsou v Černé Hoře zvyklí. Většina týmů, snad jen mimo FK Budučnost, hraje defenzivně. My jsme naopak hráli aktivně a zatím se to vyplácí. Přeju jim, ať to dlouho vydrží.
Bydleli jsme kousek od Bazalů, byl to velkolepý stadion
Vaším tatínkem je bývalý trenér, například Baníku Ostrava, Stanislav Jarábek. Měl jste jasně nalinkované, že jednou také budete fotbalový trenér?
Nikdy se mi to tom ani nezdálo. Ale když jsem okolo třiceti let končil kariéru a šel jsem z německého Bad Gleichenbergu do regionální soutěže u Vídně, tak tam jsem musel být i hrající trenér. Když přišla nabídka ze Spartaku Trnava, kde jsme začali zakládat sportovní třídy, tak jsem se na trénování přecházel více a více. Potom jsem dělal ve Spartaku šéftrenéra mládeže a postupně jsem od ligového dorostu, přes juniorku došel až do áčka. Chytilo mě to a už jsem u toho zůstal.
Chodil jste si pro rady k tatínkovi?
Určitě. V době, kdy jsem byl hráč/trenér, tak jednoznačně. Otec mě dokonce i trénoval. Nejprve v Trnavě a pak i chvíli v Kroměříži. Byly to dennodenní debaty a hodně jsem se od něj naučil.
Občas to neklape, když otec trénuje syna. Jak to bylo u vás?
Byl na mě hodně přísný a moc mě to nebavilo. Když jsem byl mladý, tak mě do fotbalu nijak netlačil, prosazoval jsem se vždy sám, což je v pořádku. Nakonec se naše cesty ale na chvilku propojily. On byl trenér, já hráč a později jsme dokonce spolu i trénovali. On byl první trenér, já jsem vedl juniorku v Trnavě. Nejzajímavější to pro mě bylo ale v době, kdy jsem se vracel s Ružomberoku do Jaslovských Bohunic a on mi dělal půl roku asistenta.
Užil jste si to?
Užil, všechno jsem mu vracel, musel měl poslouchat. To bylo super (smích).
Stanislav Jarábek při křtu své knihy
Když váš tatínek hrál v Ostravě v letech 1971 až 1973 druhou fotbalovou ligu za tým VŽKG, pozdější Vítkovice, tak vám bylo přibližně deset let. Vzpomínáte si na tu dobu?
Jasně, že ano. Bydleli jsme ve Vítkovicích, měl jsem devět let a chodil jsem i na zápasy. Hrálo se na vítkovickém stadionu, kde dnes hraje Baník. Velmi dobře si na ten mančaft pamatuju, hráli špičku ve druhé lize a bojovali o postup do nejvyšší československé ligy.
Stal se z vás fanoušek Vítkovic, nebo na vás dýchnul v Ostravě duch Baníku?
Baník jsem více poznal až později, kdy ho otec trénoval (1983 až 1984). Když mi bylo devatenáct, vzal mě do Ostravy, abych si očuchal fotbal dospělých. Dokonce jsem s Baníkem absolvoval dvoutýdenní přípravu. Byl jsem ligový dorostenec v Trnavě a mohl jsem si zatrénovat s takovými osobnostmi, jakými byli Gusto (Augustín) Antalík, Luděk Mikloško, Zdeněk Válek, Petr Zajaroš, Petr Němec. Moc mě to bavilo. Ligu jsem okusil až později, v roce 1984 jsem narukoval na vojnu zahrál si ji v dresu Dukly Banská Bystrica.
Jak na vás působila Ostrava, kterou jste zažil jako desetiletý kluk a pak jako čerstvě dospělý člověk?
Když otec trénoval Baník, tak jsme bydleli jen přes řeku od Bazalů. Pamatuju si je jako velkolepý stadion, kam chodily obrovské návštěvy. V Baníku se tehdy hrály evropské poháry, viděl jsem zápas s Anderlechtem (2:2), s Valencií (0:0). Mám je stále v paměti.
Fanouškem Baníku jste se nestal?
Ne, protože jsem hrál za Trnavu. Ale fandové obou klubů měli a myslím, že i stále mají přátelské vztahy. Na obou stadionech při zápasech vlály prapory Baníku či Trnavy. I ty pokřiky jdou slyšet, takže ta družba, myslím, funguje stále.
Tatínkovi bude v prosinci 85 let, ještě se spolu bavíte o fotbale? Mluví vám do trénování, nebo takový nikdy nebyl?
Nyní se už jen zeptá na zápas, které pozorně na internetu sleduje. Ať už to byly ty v Černé Hoře, nebo teď Karvinou. Vidí každý. Snažím se jednou za týden se za ním podívat a rádi o fotbale debatujeme. Chválabohu je zdravý, je na svůj úctyhodný věk v pohodě. Akorát přestal chodit na fotbal, protože mu Spartak (Trnava) neposílá permanentku, tak se urazil a nechodí (smích).
Tatínek, mimo jiné kapitán československého olympijského fotbalového týmu z Mexika 1968, napsal v roce 2015 knihu nazvanou Neboli jsme stále anjeli (Nebyli jsme stále andělé). U křtu jste byl, nacházíte v ní inspiraci pro svou práci?
To úplně ne, protože v ní popisuje fotbalové zážitky z Trnavy, kde byl jako hráč celou kariéru. Příběhy s Adamcem, Dobiášem, Kunou. Vytahuje ty, které byly dlouho pod pokličkou. Je to fajn kniha, v níž si fanoušci najdou věci, o kterých nevěděli.
Napíšete taky knihu?
Zatím se na to nechystám (smích).
Váš otec vyhrál s Trnavou třikrát československou ligu (1968, 1969 a 1971). Bylo vaším snem se mu vyrovnat?
Byla to fantastická éra. Trnava v té době myslím vyhrála pět titulů za šest let (1968, 1969, 1971, 1972 a 1973). Určitě jsem toho chtěl dosáhnout, ale to se mi doopravdy nepodařilo. Byl to tehdy okolo Antona Malatinského dream team, který hrál semifinále Ligy mistrů. Toho na Slovensku v nejbližší budoucnosti asi nikdo nedosáhne.
