Článek
Ve Slovanu působíte už rok. Jak jste v něm spokojený?
Nadmíru. Kluci mě skvěle přijali a mužstvo je tady výborné. Sice nemáme takové hvězdy jako v Plzni, na Slavii nebo ve Spartě, ale díky týmovosti a bojovnosti se jim dokážeme vyrovnat. Město je menší než Plzeň, ale líbí se mi tady hodně. I když je v Liberci teď docela zima... (úsměv)
Máte rád sníh a hory?
Já jsem na rozdíl třeba od mamky nikdy nelyžoval. V patnácti letech jsem dostal první profesionální kontrakt a pak už to nešlo. Kdybych se zranil, přišel bych o něj.
Na podzim jste se trefil čtyřikrát, co říkáte na svoji střeleckou bilanci?
Jsem s ní spokojený, i když jsem mohl dát o dva tři góly víc. Šance jsem měl třeba v Teplicích...Do pěti utkání jsem bohužel nemohl nastoupit. V úvodních dvou kolech nebylo vyřešeno moje hostování z Fiorentiny, pak jsem se zranil v Karviné a zmeškal zápasy s Plzní, Brnem i Slováckem.
Kouč Trpišovský vás během podzimu často chválil, ale na jaře už Liberec nepovede. Je pro vás velká rána, že se sportovním ředitelem Janem Nezmarem zamířili do Slavie?
Je nám to líto. Honza Nezmar odvedl v klubu za ty roky obrovský kus práce. Je to navíc i lidsky supr člověk. Liberci bude chybět. Jindřich Trpišovský a kouč reprezentační devatenáctky Kozel jsou moji dva nejlepší trenéři, které jsem měl. Pan Trpišovský mi dal šanci jako zelenáči, který měl zkušenosti jenom z juniorské ligy. Jsem mu za to vděčný. Dal mi opravdu hodně. Díky němu jsem mohl přestoupit v létě do Fiorentiny.
Bedlivě vás Fialky během podzimu sledovaly?
Manažer mi od nich tlumočil zprávy. Vedení vidělo nějaké zápasy. Hlavně jsou rádi, že hraju.
Jak se vaše angažmá ve Florencii v létě vůbec zrodilo?
Klub se o mě zajímal už před mistrovstvím Evropy devatenáctek. Původně jsem měl v Itálii jenom podepsat smlouvu a vyrazit za libereckými kluky na přípravu do Rakouska. Jenže chtěli, abych rovnou odjel za mužstvem na soustředění do hor v Itálii. Přitom jsem s sebou neměl žádné věci, jenom kartáček na zuby. Musel si tam všechno dokoupit včetně spodního prádla. Bylo to srandovní.
Jak dlouho jste se v Itálii nakonec zdržel?
Trénoval jsem s týmem týden. Poznal jsem třeba Babacara nebo Federika Chiesu, syna bývalého útočníka Enrika. Hodně se bavil s mladými hráči z juniorky a polským brankářem Dragowským. Bylo skvělé, že jsem mohl vidět, jak se tam vlastně pracuje.
Co jste na tréninky s áčkem říkal?
Byl jsem tam zrovna v týdnu, kdy hráli dva přípravné zápasy, ale celkově jsou zaměřené na taktickou stránku. V Česku jsou tréninky víc o síle, ve Fiorentině zase o posunech, kde správně stát, kam si nabíhat. V tom je asi ten největší rozdíl.
Byl to velký skok?
Jsou to jiné světy. Hráli tehdy s Bari a ještě jedním druholigovým týmem, který by se v české lize neztratil. Technická vyspělost těch kluků a rychlost práce s balónem jsou na úplně jiném levelu než v české lize. Přidávám si teď v trénincích, abych se dostal na úroveň jejich hráčů.
Co jste říkal na stadión Artemia Franchiho?
Viděl jsem ho jen z venku, sousedí s tréninkovým centrem, kde jsem podepisoval smlouvu. Je starý, ale takový příjemný, typicky italský.
Mluvil jste s koučem Stefanem Piolim?
Ano, říkal mi, že mě viděl párkrát na sestřizích z jarních zápasů a že se mu líbí můj styl hry. Žádné konkrétní úkoly mi ale nedával. Tam to nefunguje jako v žácích a dorostu, že by mi někdo říkal, co je potřeba dělat navíc. Tohle si prostě musíte v hlavě sami přebrat.
Komunikovali jste anglicky?
Realizační tým ji umí. Italové jsou ale hrdý národ, takže je tam slyšet hlavně italština. Samozřejmě pár mladých kluků mluvilo anglicky, třeba Portugalec Bruno Gaspar.
V době volna tedy biflujete italštinu?
Chodím na ni dvakrát týdně se známou, která učila taky Michaela Rabušice. Jazyk mě docela baví a tvrdila, že mi to docela jde. Na velkou komunikaci to zatím není, ale už aspoň něco řeknu.
Bude vám italská liga fotbalově sedět?
To doufám (úsměv). Každopádně je to nejlepší varianta pro mladé hráče. Takový odrazový můstek.
Třeba do Anglie? Ve čtrnácti letech jste absolvoval povedenou stáž v Arsenalu...
Fotbalové sny mám, ale konkrétní nebudu. Nedávno jsem v nějakém rozhovoru řekl, že mým oblíbeným klubem je Real Madrid, a dostal za to od fandů Fiorentiny vynadáno... (smích) V Arsenalu jsem se tenkrát připravoval s tamní dvacítkou a mluvil i s manažerem Wengerem, kterému jsem se líbil. Nastoupil jsem za šestnáctku proti Norwichi, vyhráli jsme 4:2 a já dal hattrick. Vypadalo to, že tam v šestnácti letech odejdu, jenže poslední rok jsem promarodil a Arsenal mě nekoupil. Byla to smůla, ale v Liberci jsem ochutnal dospělý fotbal a dostal se až do Itálie.
V Plzni studujete sportovní gymnázium. Jak náročné je spojit školu s fotbalem?
Mám individuál. Letos jsem měl být ve čtvrťáku a za půl roku maturovat. Jenže když jsem byl loni ve třeťáku, hodně jsem na podzim hrál za reprezentaci a juniorku Plzně. Ve škole jsem moc nebyl a chyběly mi známky. Pak jsem odešel do Liberce a musel během tří dnů udělat spoustu testů. Dostal jsem špatné známky a propadl. Započítali mi ale aspoň půlrok, takže mi stačí dodělat třeťák. Jenže co jsem v Liberci, tak jsem se do školy ještě nedostal. Ale nevzdávám to. Je důležité mít vzdělání, když se něco nedej bože stane. Je to ale složité.
Zvažoval jste možnost pokračovat ve studiu v Liberci?
Zkoušel jsem přestoupit v Liberci na gymnázium Jeronýmova. Jenže já mám jako druhý jazyk ruštinu a tam byla němčina. Chodit jsem tam mohl, ale musel bych pak složit rozdílovou zkoušku z němčiny, což bych asi nedal. Ještě byla ve hře obchodní akademie, kde jsou ale jiné předměty jako třeba účetnictví. Musel bych začít od prváku, tedy úplně od nuly.
