Laci prozradil tajemství trička s Křetínským

Grassau (od našeho zpravodaje) - V rozhovoru dojde i na oslavy doublu nebo setkání s majitelem klubu Danielem Křetínským. Ale začněme posledními týdny.

Upřímně řečeno, to bylo něco neuvěřitelného! Něco, o čem jsem od dětství snil. V reprezentaci jsem prošel výběry do 15, 17, 19 i 21 let až do této chvíle. Byl jsem součástí týmu, který se podruhé v historii naší země představil na Euru. Úžasné období, které znamená hodně pro mě i rodinu.

Podívejte, moje rodina se přestěhovala z Albánie do Řecka, když jsem byl malý. Táta trochu dřív, my s mamkou ho následovali. Šli jsme za lepší budoucností. Budu upřímný, splnil jsem i sen mého otce. Stejně jako já miluje fotbal. Vždy se chtěl dostat do národního týmu. Nikdy toho ale nedosáhl, takže doufal, že se to podaří mně. Stále mi věřil. Je to také o mém dědečkovi, který mě vždy podporoval i na dálku. Pokaždé sleduje televizi a noviny, aby viděl mé jméno. Tohle vám stále dodává obrovskou motivaci se v reprezentaci udržet a pracovat na sobě.

Od chvíle, co jsme znali rozlosování, jsme věděli, že moc šancí na postup nemáme. Ale prostě jsme si věřili. Chtěli jsme ukázat, že fotbal umíme. Musíte mít motivaci, i když víte, že proti vám stojí nejlepší týmy Evropy. Myslím, že jsme Euro zvládli dobře. Do zápasů dali všechno. Chybí nám hlavně zkušenosti z velkých turnajů. A možná nás někdy potkala smůla.

Třeba proti Chorvatsku, kdy jsme mohli vyhrát. Měli jsme mnoho šancí. Poučíme se. Teď máme nový cíl, chceme se dostat na mistrovství světa. Na Euru jsme nic nevyhráli a jsme smutní, ale bojovali jsme a můžeme být hrdí. Především tedy na fanoušky.

Všude!

Už před turnajem jsem slyšel, jak ohromný je zájem o vstupenky. Nikdo z nás to nečekal. Když jsem vešel před prvním zápasem s Itálií na stadion v Dortmundu, tribuny byly plné Albánců. Hlavně si uvědomme jednu věc.

V dnešní době není pro lidi z Albánie jednoduché zaplatit z vlastních peněz cestu do Německa a dorazit za námi. Vím, kolik to všechny stálo financí i času, proto jsme na hřišti nemohli nic vypustit. Žádný souboj, žádný moment. Pokud jsme prohráli, tak se vztyčenou hlavou. Jsem hrdý na naše výkony i fanoušky. Opravdu.

V říjnu hrajeme v Česku, takže je super, že nebudu muset cestovat (smích). Budu prostě doma, což je důležité. Vedle toho je fajn zahrát si proti klukům, se kterými se znáte ze Sparty nebo ligy obecně. Budu však reprezentovat svoji zemi a v tu chvíli ostatní věci neřeším.

Nezapomínám, že dělám nejlepší práci na světě, protože fotbal je zároveň můj koníček. Snil jsem o tom odmala, takže si užívám každý okamžik. Život utíká strašně rychle a kariéra o to víc. Samozřejmě se najdou chvíle, kdy musíte být vážný. Třeba na hřišti je potřeba se neustále soustředit. Jinak se už od dětství snažím být pozitivní a přemýšlet jen tímto směrem. Proč to dělat jinak?

Tohle je prostě adrenalin okamžiku. Já jsem pořád stejný a nezáleží, jestli běhám po hřišti, nebo sedím na tribuně. Prostě je zápas a vy jste součástí týmu. Spoluhráči a lidé z okolí vědí, jaký jsem. Takového mě mají rádi a já se nebudu měnit. Není důvod. Možná se ale budete divit, že když jdeme s přítelkyní někam po Praze, mám raději klidná místa. Ideálně, když kolem skoro nikdo není.

Jo, to je pravda. Mám mnoho přezdívek. Ďábel, čivava, profesor. Opravdu hodně.

Ano. Prostě malý pes, který je všude a vždycky o něm víte (smích).

Tuším po zápase s Dinamem Záhřeb, kdy jsme v domácí odvetě otočili dvojutkání a postoupili do Evropské ligy. Čekali jsme v šatně a věděli, že přijde majitel Křetínský. Když jsem ho uviděl, tak jsem prostě začal: „My friend, my best friend.“ Jako když jdete za šéfem, aby vám přidal (smích).

Nikdy předtím jsem ho neviděl. Jen jsem věděl, že za námi dorazí. Euforie byla v tu chvíli veliká. Samozřejmě všechno bylo bráno jako vtip, Daniela Křetínského opravdu uznávám.

Ano, a ještě tam je nápis „My best friend is better than yours“. Je to předělaná fotka z filmu Little Man. A hlavně dárek, který jsem dostal k Vánocům jako secret Santu. Já teda vím, kdo mi ho dal, ale nebylo by fér jmenovat veřejně.

Na zádech mám ještě nápis „Legend“ a fotku žigulíka. Takhle se oslovujeme jen s jedním spoluhráčem. Tvrdím, že jsem rychlý jako ferrari. No ale prý jako hodně staré a kluci mi vysvětlili, že v Česku se pomalejším a starším autům říká Žigulík. To je celé. No a prostě když jsme teď všechno vyhráli, tak jsem se rozhodl, že si tričko vezmu.

Jasně! Je to to velmi milý člověk, dokáže se s vámi úplně normálně bavit, má lidský přístup. Věděl jsem, že nebude naštvaný, když si tričko obléknu. Nakonec jsme se vyfotili, abychom měli památku.