Čelůstka otevřeně: Balit to ještě nechci, drží mě i láska k fotbalu. Konec smlouvy je otevřená věc

Marbella (od našeho zpravodaje) - Na soustředění ve Španělsku absolvoval Čelůstka tréninkové jednotky individuálně či v menší skupince. Piloval hlavně přihrávky, sám cítil, že achilovka ještě není stoprocentní.

Tak dlouho bez fotbalu jste ještě nebyl, i když před sezonou vypadal návrat nadějně. Co přesně se v posledních měsících dělo?

Vzpomínám, že před rokem na soustředění jsem řešil natržený postranní vaz v koleni. Ukázalo se, že zranění souvisí s achilovkou, která mě momentálně trápí. Hodně jsem si tehdy fandil, že jsem zdravý, že lapálie od EURO v létě 2021, kde jsem se zranil poprvé, jsou pryč. I když jsem vazy vyřešil, achilovka se mi znovu ozvala na jaře 2022. Opět jsem z fotbalu vypadl.

A od té doby jste do ostrého zápasu nenaskočil.

Teď bych chtěl celou situaci přiblížit lidem. Na jaře mi nikdo neřekl, že je to vyloženě na operaci. A sami od sebe na ní logicky nepůjdete. Léčení se dělalo neinvazivní metodou, píchali mi injekce, kortikoidy. Normálně jsem v létě nastoupil do přípravy pod novým dánským vedením, ale znovu to nebylo ono. Následoval velký mítink, kdy hlavní trenér Brian Priske chtěl vědět, jak se můj stav v uplynulých měsících řešil a jak budeme postupovat. Díky sportovnímu řediteli Tomáši Rosickému jsem se dostal k ortopedovi Lukasi Weisskopfovi ve Švýcarsku. Ten mi po pár minutách řekl, že mám trhlý úpon, achilovka se neoživuje, žíly a cévy jsou vlastně mrtvé.

Co vám v tu chvíli problesklo hlavou?

Bylo mi strašně, po cestě zpět jsem byl hodně naměkko, emočně jsem se vyblbnul. Věděl jsem, že mě nemine operace a samozřejmě rehabilitace, která potrvá měsíce. Teď mi běží pátý měsíc od zákroku a pomalu naskakuji na hřiště, i když ne vždy to je optimální. Musím být hodně trpělivý a umět si říct. Jsem už dost zkušený, byť tak dlouhé zranění v kariéře nepamatuji a neumím s podobnou situací pořádně pracovat.

Jak se udržujete v naději, že se brzy uzdravíte?

Hodně cítím podporu trenéra, že se mnou nadále počítá. Samozřejmě za mnou stojí i rodina, tým a důležitá je láska k fotbalu. Dělám ho celý život. Tohle všechno jsou mé hnací motory, nechci to ještě balit. Chuť je a pořád máme tuto sezonu o co hrát, navíc existuje reálná naděje, že bych na jaře mohl naskočit. Titul je velká výzva, kvůli němu jsem do Sparty přišel.

Mluvíte obecně o jaře, dáváte si i více konkrétní termín?

Právě Marbella byla velký milník. Soustředění jsem si dal jako cíl alespoň částečného tréninku. Naskakuji do přihrávkového cvičení, ale cítím, že to není ono, šlacha není příliš silná a pevná.

Když vás potkalo zranění, byl jste stabilním členem reprezentace. Máte návrat do národního týmu vůbec v hlavě?

Až ve chvíli, když se mě někdo zeptá. Samozřejmě bych ještě rád reprezentoval, pro každého by to měla být obrovská čest. Ale upřímně, na podobné věci momentálně nemyslím. Mám před sebou jasný cíl, tedy dostat se zpět. Mám určitý věk, absolutní priorita je návrat na hřiště a být nápomocný týmu. Až budu schopný hrát, budu řešit další věci.

Řešit ale určitě musíte smlouvu, která vám ve Spartě po sezoně končí.

Platí, že se mnou kouč počítá. Celé je to hodně o mně, musím dohnat fyzickou kondici. Už jsem naťukával trenéry, jestli bych mohl dostat menší herní praxi, abych případně nešel z voleje do ostrého zápasu. Smlouva se bude řešit za pochodu během jara.

Chápu správně, že pokračování na Letné se nebráníte?

S Tomášem Rosickým víme, jak to je, že vše záleží hlavně na mně. Situace je otevřená, budeme se bavit.

Jakou roli jste během zranění převzal v kabině?

Klukům se snažím pomáhat mimo hřiště, beru to jako své poslání, abych fungoval jako tmel a navozoval dobrou náladu. Určitě by vám ostatní potvrdili, že jsem po některých zápasech nahlas řekl, co si myslím. Klidně i kritiku, která k fotbalu patří. Jinak se snažím být pozitivní všemi směry. Dobrý kolektiv je základ pro úspěch.

Kromě gólmana Florina Nity jste na soupisce nejstarší. Býváte kvůli tomu terčem vtípků?

Občas někdo něco zkusí, ale hned ho vrátím zpátky na zem. (smích) Ne, sám si z toho občas dělám srandu. Fotbal se hodně změnil. Když jsem přišel v 18 letech do prvního týmu Zlína, byla většina kabiny kolem třiceti nebo starší. Teď je to úplně naopak, zřejmě tento trend převládá všude. Roli zkušenějšího beru, chodím za mladšími kluky s radami.

Takže působíte i v roli určitého mentora?

Občas ano, ale rozhodně nechci být vnímán pouze tímto způsobem. Pořád je mým cílem být nápomocný hlavně na hřišti.

Byla řeč o Brianu Priskem, pro vás je za dva a půl roku na Spartě už třetím trenérem. Jak se na častou rotaci na lavičce díváte?

V Turecku se trenéři taky točili, pro mě osobně to není nic pozoruhodného, ale samozřejmě je vždy lepší, když trenér do klubu přijde, má vizi a je na ní domluvený s vedením. Brian Priske a jeho tým mají podle mě jasno. Když se mu dá pořádná šance, může dostat Spartu nahoru.

Náznaků, že je práce nového trenérského týmu oproti jeho předchůdcům rozdílná, existuje mnoho. V čem vnímáte nejvyšší odlišnosti?

Právě v té vizi, mají jasno, jak náročný fotbal chtějí hrát. Nároky jsou vyšší i co se týče tréninkové náplně i vzájemné komunikace. Tohle se hodně zvedlo. Můžu jen potvrdit, že v Anglii to vypadalo podobně. Tedy až na Paola Di Cania.

Jak to?

To je trenér blázen, neměl problém vyhodit mobil z okna či na chodbu, když mu na pozápasovém tréninku dvakrát zazvonil. Pro někoho měl drsné metody, ale na druhou stranu nikomu nikdy nezalhal. Když si něco myslel, řekl to jednotlivci napřímo.

Když byla řeč o trendech, viděl jste nějaké na posledním mistrovství světa?

Sleduji hlavně týmové výkony, sympatická mi byla Argentina. Najednou to nebylo jen o jednom hráči. Lionel Messi dokázal tým táhnout, což se ukázalo jako klíčové. Ve finále jsem jim titul už přál taky. Bohužel, Česko se nedostalo. Ještě mám oblíbenou Itálii, která se také do Kataru neprobojovala. Fandil jsem tedy dobrému fotbalu, Argentina si po facce v prvním utkání za vítězstvím šla.

Na sledování zápasů bylo potřeba mít volný čas. Jak ho od svého zranění trávíte?

Kdybych byl sám, možná bych si našel nové koníčky. Ale vzhledem k tomu, že mám manželku a syny, dva a čtyři roky, jsem otec na plný úvazek. Po operaci byl určitý odpočinek, třeba jsme se sebrali a jeli na týden na chalupu, ale následně mi začaly i časově náročné tréninky. Člověk by si představil, jak mám jen hodinu a půl posilovny denně, ale já byl pryč od rána třeba do pěti odpoledne. Takže jsem stále měl co dělat, navíc kluci chtějí pořád hrát s balonem. Na další koníčky vlastně ani nebyl čas.

Po návratu zpět na trávníky vám odpadnou souboje s bratrem Tomášem, jenž v létě přestoupil do kyperské Karmiotissy. Je spokojený?

Zatím ano, má rovněž rodinu a dvě malé děti, ještě mladší než já, takže se rozhodně nenudí. A co se týče fotbalu, už od začátku sezony zažil třetího trenéra, trochu jižanská divočina. Ale hraje pravidelně, pořád se sledujeme navzájem, jsme v kontaktu.

Nepadlo už, abyste šel za ním?

Už nějaké špičkování bylo. Čas letí, věk nezastavím a říkali jsme, že by bylo pěkné třeba končit profesionální kariéru v jednom klubu. Uvidíme, momentálně těžko předvídat.