Článek
V éře pana Karla jsem ve Slovanu strávil tři sezony včetně historické, mistrovské 2001/2002. Pokusím se přinést osobní pohled na člověka, pod kterým Liberec získal tři tituly a hrál čtvrtfinále Poháru UEFA.
Když jsem se v létě 1999 stěhoval k Nise ze sousedního Jablonce, jednal za mě můj tehdejší manažer Zdeněk Nehoda. Na podmínkách se s Karlem domluvil rychle, spokojeny byly obě strany. Nicméně dlouhý čas jsem vůbec nevěděl, jak Karl vypadá. Vlastník sklářského gigantu Preciosa byl víc v zahraničí než v Liberci.
Prvně jsem se s ním setkal v závěru podzimu 1999, kdy nám přišel do kabiny vynadat a rozdat pokuty. Důvod? Dvě porážky v řadě. Jeho přísný pohled vzbuzoval respekt. Obecně se vyhýbal sprostým slovům, sem tam mu ale přece jen nějaké ulétlo. „Pánové, to, co jste předvedli na hřišti, bylo perverzum,“ pamatuji se na jeden z jeho obratů.
Ludvík Karl na archivním snímku
Druhé setkání s ním? Za dalších šest měsíců. Po vítězném finále Českého poháru na Strahově. Zářil jako měsíc. Liberec získal svoji první trofej, Karl byl patřičně hrdý. Do rozjařené kabiny dorazil s vítězným doutníkem a děkovnou řečí.
Byli jsme v šoku, když jednou přišel na předzápasový trénink. Sledoval ho z hlavní tribuny. Při nácviku rohových kopů se snažil trenérům radit, kdo by měl být jejich exekutorem. Aby byl klid, vystřídali se při jejich zahrávání požadovaní hráči a Karl se spokojeně vrátil do kanceláře.
Před mistrovskou sezonou, v červenci 2001, dorazil do kabiny vzkaz, že Karl očekává zástupce kabiny ve své kanceláři u Nisy. S Bogasem (tehdejší kapitán Slovanu Bohuslav Pilný) a Tomášem Janů jsme se vydali z pozice zkušených hráčů za majitelem. „Mám tady návrh prémiového řádu pro novou sezonu, rád bych ho s vámi probral,“ oznámil Karl. Návrh jsme v rychlosti projeli, vzápětí jsme požádali o úpravu dvou bodů. Nikterak rozsáhlou. „Hm, hm. Pánové, děkuju vám, plán bude platit v původní verzi,“ zněla odpověď.
Následná cesta za titulem a pouť Pohárem UEFA Karla vtáhly do děje. Na jaře chodil do kabiny po každém domácím zápase, zajímal se detailně o dění a atmosféru v týmu. Žil s námi sen o titulu, který se nakonec podařilo získat.
Karl byl specifický, svůj. Málokdy připustil jiný názor. Byl nepřístupný, direktivní, ale s citem. Pro klub bylo důležité, že Karl nepropadl falešnému pocitu, že fotbalu rozumí. Nedělal z trenérů pitomce, kterým je třeba udílet každou chvíli rady, jaké rozestavění a sestavu mají zvolit. Navíc měl cit pro jejich volbu. Spousta trenérů, které přivedl, zažila pod Ještědem nejlepší roky kariéry.
A byť se mi to tenkrát příliš nelíbilo, klub řídil jako firmu. Nikoli jako neziskovou organizaci, kterou by každý rok dotoval. Co jsme si nevykopali, to jsme neměli. Nedostali jsme nic zadarmo, nic navíc. Provinční Slovan takto fungoval doteď. Výsledek? Za Karla dobyl tři tituly, na evropské scéně porazil AC Milán, Olympique Lyon, Celtu Vigo nebo Mallorku. Klobouk dolů, pane Karl.
