Brankářem jsem se stal kvůli lenosti! Hvězda Slavie o nabídce z Francie i drsných začátcích

Vím, že nabídky byly, s některými kluby jsem dokonce jednal. Ale byl jsem od začátku nastavený, že zůstanu ve Slavii. Máme skvělou kabinu, fantastický realizační tým a sportovního ředitele, se kterým se znám léta. Nevidím jediný důvod, proč odcházet.

Tu jsem zvažoval. Já okolí velice dobře znám, žil jsem dva roky v Cannes, kde hrál táta za tamní klub volejbal. Návrat mě lákal. Navíc mi kvůli přestupu volal i trenér Vieira. Říkal, že se mu ohromně líbí můj styl. Tvrdil, že ze mě byl nadšený už delší dobu, ale chtěl vědět, jestli obstojím v Lize mistrů. A když mě v ní viděl, tak prý ztratil všechny pochybnosti.

Bylo neuvěřitelné, že o mě Patrick Vieira tolik stál. Fakt jsem z jeho strany cítil obrovský zájem, do Prahy pak přiletěl sportovní ředitel Nice. Ale já bych trenérům Slavie a sportovnímu řediteli Nezmarovi nevrazil kudlu do zad, což by odchod do Francie představoval. Oni mi zachránili kariéru. Já vážně věřím, že můžeme projít znovu do skupiny Ligy mistrů a postoupit z ní.

Já chodil ve Francii dva roky do školky. A jezdili jsme tam na dovolenou. Domů jsme se nicméně vraceli kvůli mně. Rodiče chtěli, abych šel do školy v Česku. Po návratu jsem dlouho mluvil tak nějak zkomoleně. Půl věty česky, půl francouzsky. Mamka se tehdy prý bála, že se to nesrovná. Ale dneska už francouzštinu nedávám.

Život v Nice by byl výborný. Člověk je u moře, parádní klima. Navíc strejda hrál ve Francii volejbal deset let, má tam kontakty, pořád výborně mluví, takže jeho rodina by mi hodně pomohla s adaptací. A liga je ve Francii super. Skvělí hráči, zrekonstruované stadiony. Proto jsem nad nabídkou přemýšlel. Ale je to uzavřené a já nelituju.

Rodiče si dělali legraci a říkali, že cena absolutně nesouhlasí... I mně to přijde zvláštní. Ale trend posledních let je, že odstupné bývá přemrštěné. Já sumu neřešil, i když vím, že byla veliká.

Přesně. Nedával jsem fotbalu všechno. Když se ohlédnu za posledním půlrokem, je naprosto neuvěřitelné, co se podařilo. Vyhrál jsem titul i pohár, zachytal si Ligu mistrů, nastoupil k zápasu reprezentace... Já býval strašný lempl.

Já byl takový už v Liberci. Do branky jsem šel vlastně proto, že jsem byl líný běhat. Tréninky jsem flákal, nebo jimi prostě nějak proplouval. Ale jak přišel zápas, jel jsem na maximum. A pokaždé týmu pomohl. Všichni se nad tím pozastavovali. A spoluhráči mi později říkali, ať trénovat vůbec nechodím a přijdu rovnou na zápas. U mě je klíčové psychické rozpoložení. Musím se cítit v pohodě. Trenéři už mi uzpůsobili přípravu. Dřív jsem měl třeba čtyři nebo pět sérií jednoho cvičení, dnes dělám dvě tři. Zahraju si nohama, rozehrávám. Během letní a zimní pauzy ale dřu hodně. Je třeba říct, že na pozici brankáře v zápase naběhám nezvyklé množství kilometrů.

Měl mě plné zuby. Když přišel do Liberce, říkal mi, že jsem flink. S asistentem Houšteckým mě nenáviděli. A já nenáviděl je. Štěpán mě při tréninku mlátil plastovou tyčí přes nohy. Jak já ho nesnášel... Se Zdeňkem Houšteckým ve mně ale viděli gólmana pro velký fotbal a chtěli mě donutit, abych makal. Dostával jsem od nich strašnou čočku. Byl jsem po zranění a neměl v hlavě, že bych se mohl vrátit do fotbalu. Byl jsem smířený, že už nebudu pokračovat. Vděčím jim za kariéru. Štěpán říká, že je můj druhý táta. A já to tak beru. Bez něj bych někde rozvážel mléko.

Neuvěřitelné, že? Kamkoliv přijdu, tak se lidi chtějí o Lize mistrů bavit. Hlavně o zápase v Barceloně. Jdu třeba na kafe a přijdou příznivci, gratulují, na telefonu pouští videa s mými zákroky. Vlastně mi dodávají sebevědomí. Pořád je to hodně živé.

Vůbec. Třeba jsem seděl s přítelkyní na kávě a přišli lidi, které jsem v životě neviděl. Ale chtěli se bavit o fotbale, o úspěchu Slavie. To přece není nepříjemné. Snažím se vžít do role fanouška. Kdybych přišel jako divák za hráčem a chtěl mu pogratulovat nebo si udělat fotku, nelíbilo by se mi, kdyby mě odmítl. Dodává mi to energii. Nabudí to do další práce. Vážně se to neomrzí.

Ten v Kluži. Tlak byl obrovský. Mimořádná pozornost fanoušků, vedení, médií. Zápas o strašně moc peněz. O slávu. Dvacet minut jsme se báli, byli ustrašení. Ale pak dal Masopust gól a všechno z nás spadlo. Hráli jsme uvolněně, sebevědomě. Jasně že zápasy na Interu nebo v Barceloně byly víc sledované a já se mnohdy nepoznával, když jsem pak na záznamu viděl, jak burcuju tribuny, raduju se ze zákroků a řvu. Byly to výjimečné momenty. A já doufám, že mě brzy v dresu Slavie čekají i další.