Článek
Jaké byly vaše pocity v posledním utkání kariéry?
Užil jsem si ho parádně, protože jsme vyhráli a po dlouhé době nám diváci tleskali. Rozloučit se tímto způsobem je to nejlepší, co si fotbalista může přát. Jednou to přijít muselo a mám radost, že to bylo tady na hřišti v Olomouci, kde jsem se cítil jako doma.
Hodně jste si i zachytal. Měl jste dva, tři velmi těžké, úspěšné zákroky...
V první půli na mě šla jen jedna střela, kterou jsem sice dobře neviděl, ale nebyla příliš nebezpečná. Ve druhé to Karviná otevřela, vytáhla dva útočníky, měla převahu a na nás bylo vidět, že už taháme nohy. Dala gól na 3:1 a měla i další velké šance. Jsem rád, že jsem trochu přispěl k tomu, že se to už nezdramatizovalo.
Fanoušci několikrát v průběhu zápasu vyvolávali vaše jméno. Cloumaly s vámi emoce?
Hodně. Slzy tam byly, musím přiznat. Děkuji divákům, že za mnou stáli, byť v tomto posledním roce jsem jim moc radosti neudělal. Takový je ale fotbal. Já jsem rád, že jsem se mohl rozloučit na hřišti. Je to sladší, než kdyby to bylo v pozici diváka.
Působení v Olomouci, byť poslední sezonu jste si asi představoval jinak, musíte nepochybně hodnotit pozitivně?
Určitě. To, že jsem se vrátil do klubu, odkud jsem odcházel do světa jako neznámý fotbalista, byla vlastně náhoda. Kdybych tenkrát zůstal v Rumunsku, kdo ví, kudy by má cesta vedla. Jsem ale rád, že mi Sigma tehdy zavolala a já mohl v Olomouci působit. Za ty roky jsem si tu vybudoval pozici, renomé. A že ten poslední rok tak nevyšel, vyšly mi jiné sezóny. Musím to tak brát. Jsou tady i jiní gólmani... Chtěl jsem sice překonat Jardu Blažka, který byl nejstarším hráčem ligy, ale dějí se horší věci
Počítáte s nějakou větší rozlučkou pro tým?
Samozřejmě. Teď budeme čtrnáct dnů pendlovat mezi Olomoucí a Prešovem, kam se budeme stěhovat. Na poslední zápas se Zlínem chci ale být. Po něm budeme mít závěrečnou večeři a já klukům něco přihodím do kabiny.
Brankář Olomouce Miloš Buchta.
Jakými kroky se dál chcete ubírat? Už máte něco v hlavě?
Hlavně si chci vzít jako školák dvouměsíční volno. Pak bych rád pomáhal tchánovi ve firmě a oslovím také nějaké gólmany na individuální tréninky. Chtěl bych si prostě zkusit, jaké to je, být trenérem. Když mě to bude bavit a oni budou mít zájem se mnou spolupracovat, možná v tom budu pokračovat.
Varianta, že byste ještě chytal nějaký rok nižší soutěž, v úvahu nepřipadala?
Nabídky jsem z nižších soutěží měl a stále dostávám další. Řekl jsem si ale, že je dobré, rozloučit se na vrcholu, v nejvyšší soutěži a v klubu, k němuž mám vztah.
Bude vám fotbal chybět?
Nepochybně. Když ho děláte celý život... Třeba už jen rituály, kdy přijdete ráno do kabiny, jdete dozadu k masérům, dáte si kávičku a pokecáte. Na druhé straně, rodina se mi po celou kariéru přizpůsobovala. Manželka je Slovenka, kterou jsem si našel při angažmá v Prešově, odešla se mnou do Rumunska, poté do Česka. Dcera jde do školy, takže nastal čas, abych jim to vrátil. Olomouc mi bude chybět, ale rodina je teď na prvním místě.
