Bránil Siegla, Nedvěda, má i křišťálovou kopačku. Teď bývalý ligový stoper žije v Chorvatsku

V dubnu mi bylo 55 let, rozhodli jsme se, že bychom na stará kolena zkusili dožít někde v klidu, nejlépe u moře na čerstvém vzduchu a bez stresů. Postavili jsme dům za Prahou, přítelkyně zase měla nedaleko chatu. Všechno jsme prodali a vyrazili nakonec do Chorvatska, kam jsme jezdívali často na dovolenou.

Lokace a domy na chorvatských serverech, které by se nám líbily, jsem dlouho vybíral a filtroval. Loni v únoru jsme do Chorvatska vyrazili na čtrnáct dnů a projeli téměř celé pobřeží. Prohlédli si asi čtrnáct nemovitostí, jenže každá z nich měla něco, co nám nevyhovovalo. Poslední zastávka byla právě na Viru, kde jsme nakonec zakotvili a bydlíme tu od srpna. Ostrov je spojený s pevninou 300 metrů dlouhým mostem, není třeba trajekt.

Koupili jsme apartmánový dům k celoročnímu pronájmu. Je v něm pět apartmánů a osmnáct lůžek. Leží jenom dvacet metrů od moře, což je ideální. My bydlíme poblíž v menším domě.

Většina hostů se rekrutuje z Čechů a Slováků, kteří na ostrov hodně jezdí. Ubytování jsme nazvali CZECHAPARTMAN, a práce je kolem dost. Když hosté odjedou, pokoje se musí uklidit, umýt... Takže se z nás stali uklízečky a údržbáři.

Než začala pandemie, zájem byl velký. Teď samozřejmě napjatě čekáme, co bude... HDP Chorvatska těží z cestovního ruchu. Z místních médií víme, že dost stojí o to, aby sezona proběhla.

Trochu zatím spoléhám na přítelkyni, která mluví chorvatsky. Všechno vyřizuje ona. Mám stažené jazykové lekce, hodně naposlouchávám a troufnu si říct, že většinu rozumím. Piluji slovní zásobu a pomalu se už snažím konverzovat. (úsměv)

Úplně jiný. Ze začátku jsem se tu hledal, byl jsem zvyklý na kontakt s lidmi. Ale očekávání se nám splnilo. Je tady klid, krásné počasí, vzduch, dobré jídlo a žádný stres. Na Viru žije asi 600 lidí a večer slyšíte padat listí. Jezdíme na kolech, chodíme na procházky... Vážně pohoda.

Ano. Chorvati vás buď strašně milují, nebo nenávidí. Nic mezi neznají. Jsou hrozně srdeční, moc dobře nás mezi sebe vzali. Poradí, podělí se, nemůžeme si ani jedním slovem stěžovat.

Ty jsou úžasný. Teploty v zimě neklesly vůbec pod nulu. Nejmíň bylo asi pět stupňů. Sníh tady nepadal, ale v listopadu a prosinci hodně pršelo, i několikrát denně. Taky silně fouká. Proudí tu dva typy větru. Jugo a Bura, která je horší. Zažili jsme ji dvakrát, kdy vítr vál rychlostí 175 km za hodinu. Hučí to tady, lítá všechno vzduchem, fakt neskutečný fofr. Do toho ještě bouří moře... Když přijde Bura, víme, že musíme mít všechno přivázané. Občas je v Chorvatsku taky zemětřesení, které před měsícem těžce poškodilo katedrálu v Záhřebu.

Ostrov je uzavřený, u mostu stojí občas policie, která kontroluje výjezdy a příjezdy. Mohou sem jenom lidi, kteří tu mají trvalé bydliště. Nevíme tady o nikom, že by byl nakažený. Máme roušky, ale ty používáme, jenom když jdeme nakoupit. Lidi venku moc nepotkáváme.

Tohle bylo pro mě fakt nejpovedenější angažmá, které jsem měl. Fantastické a nezapomenutelné. Fanoušci stáli už dvě hodiny před zápasem na hromadách sněhu, měli deštníky, byli zabalení do dek. My šli na rozcvičku a stadion byl skoro plný. Atmosféra neskutečná, lidi fandili, i když se nedařilo. Mrazilo mě až v zádech. Běžně jsme hráli ve sněhu, na ledě, v blátě, ale nikdo to neřešil a trenér Petržela se nás na nic neptal. Dělali jsme kotrmelce v loužích, trénovali jsme v bojových podmínkách. Jak se říká, jezdili jsme po zadku. Těžili jsme z morálky a fyzické připravenosti. Tenkrát to v Liberci ani jinak nešlo.

Pamatuji, že když jsme poprvé porazili Spartu 2:1, seděli jsme vedle kabiny v kotelně a oslavovali výhru na hromadě uhlí. V člověku to zanechá strašně silné a hluboké vzpomínky.

My byli takhle zkrátka vedení. Troufnu si říct, že jsme byli tenkrát jedním z nejlépe fyzicky připravených mančaftů v lize. Tým byl hodně dobře poskládaný, přitom jsme byli všichni na přibližně stejné výkonnostní úrovni. Já přišel ze Žižkova jako průměrný hráč, ale rostli jsme postupně všichni. Láďa Maier se dostal až na EURO, Pepa Obajdin zase odešel do Eintrachtu Frankfurt.

Vím, že jsme třeba prohrávali 0:2 s Chebem, o pauze lítaly vzduchem basy s pitím. Bylo veliký zle, padaly okamžitě pokuty. Byl to tvrdý trenér, ale já na lidi, kteří jsou k vám přímí a poctiví strašně rád vzpomínám. Prostě po nás něco chtěl a my to respektovali. Dnes se tato přímost moc nenosí.

Podmínky byly malinko amatérské, byť vedení klubu dělalo, co mohlo. Běhali jsme kolikrát po kotníky ve vodě kolem Nisy, každé úterý 12 kilometrů. Trénovalo se vedle hřiště na louce. Když vidím podmínky dnešních hráčů, tak jim je závidím. V zimě při tréninku chyběla někomu čepice, jinému rukavice, protože věcí tolik nebylo. Nikomu to ale nevadilo, nikdo si nestěžoval.

Je to tak, místo háčků tam byly rezavé hřebíky, na které jsme věšeli věci. Žádné společenské místnosti ani klubovny. Klub postoupil z druhé ligy a všechno se dělalo zkrátka za pochodu.

To jsou takové třešinky na dortu. Z místa stopera jsem se na půlce soupeře opravdu tolik neobjevoval. Na Hané to prostě sedlo tak, jak se to podaří možná jednou za život. Luboš Přibyl, který byl v brance, se divil stejně jako já. (smích) Za gól jsem obdržel křišťálovou kopačku, kterou mám doma vystavenou. Vzpomínka na celý život, sladká odměna.

Člověku se před utkáním lehce třásl žaludek, protože to byla velká jména. Tyhle zápasy byly ale pro nás vždycky obrovské výzvy. Sparta měla našlapaný kádr v čele s Chovancem, Sieglem, Frýdkem, Nedvědem... Na Spartu jsme to ale uměli. I na Slavii. Zápasy s ní měli kvůli Petrželovi náboj. V Edenu se nám v první sezoně povedlo vyhrát 2:0 a trenér byl dojatý.

Na ně moc rád vzpomínám! Každé úterý, když byly výsledky a Petržela to dovolil, jsme se s nimi scházeli v restauracích. Seděli jsme s nimi, popíjeli pivo a povídali si. Kontakt s lidmi byl osobní, což bylo hrozně fajn. Vždycky jsme se na to moc těšili.

Hodně s Luďkem Klusáčkem. A taky s bývalým masérem Milanem Topinkou, kterého jsme měli všichni rádi. Opravdu fajnový chlap. Ale jinak jsme se rozprchli, a tak nějak ztratili. Žijeme si své životy, někdo zůstal u fotbalu, někdo zase v jiných sférách.

Po odchodu Petržely do Sparty jsem už nedostával ve Slovanu tolik příležitostí, nebyl jsem nejmladší a nechtěl vysedávat na lavičce. Šel jsem do Bohemky. Nazval bych to jako nepovedené angažmá. Na tohle období bych rád zapomněl, neudělal jsem šťastné rozhodnutí. Z Ďolíčku jsem šel v létě 1997 do slovenského Sence a pak hrál ještě v Kuvajtu a Indonésii.

Přes manažera Jozefa Vengloše, syna někdejšího kouče československé reprezentace. Hrál jsem v jednom z nejbohatších a nejlíp zajištěných klubů v zemi. Nejlepších pět indonéských týmů hrálo zhruba na úrovni naší druhé ligy. Fotbal tam byl ale jiný, trochu divočina. Dost se útočilo, málo bránilo. Vyhráli jsme 6:5 a nikdo neřešil, že jsme dostali pět gólů...vyhrálo se.

Zpočátku jsem jezdil s nároďákem starý gardy. Ale teď už nehraju vůbec, dneska bych nedoběhl ani autobus (úsměv). Zůstaly mi jenom tenis, kolo a lyže, které miluju.

Musím říct, že jí tu roli vždycky věřím. Nejvíc se mi zatím líbila v seriálu Labyrint a v komedii Přes prsty. Mohla by jednou být šikovná a opravdu dobrá. Držím ji palce. Michaela je úspěšnou manažerkou jedné firmy, v současné době je ale s roční holčičkou na mateřské dovolené.

Ano, od svých pěti let. Prošla si tréninkovým peklem, protože na pohybové ústrojí je to strašně náročný sport. Z tréninků jsem jí odnášel v náručí, jak moc byla unavená. O víkendech měla závody, cestovali jsme po celé republice. V patnácti letech ale Denisu začala hrozně bolet záda, nepracovaly jí svaly mezi lopatkami, a skončila. Už odmalička ji bavilo vystupovat před publikem. Je to sólový hráč. Odmaturovala na pedagogicko-psychologickém lyceu a potom šla studovat na DAMU. Držel jsem jí pěsti, byť jsem měl výhrady. Trápilo mě, aby byla soběstačná a spokojená. Určitě jsou stabilnější obory, ale toužila zkrátka po herectví.

Právě že ne. Je přitom zajímavé, že se mu věnuje i neteř Petra Nesvačilová, která vystudovala režii. Tyhle dvě holky nám utekly k filmu. Nevím proč... (úsměv)