Článek
Dychtíte po restartu kariéry, konec kontraktu v Edenu vám však situaci komplikuje...
Ano, kdybych měl ve Slavii smlouvu třeba ještě na půl roku nebo ji měl jinde, přemýšlím jinak. Ale 30. června mi vyprší smlouva, od té doby budu na pracáku a bez angažmá. Tři čtvrtě roku jsem se léčil se zánětem stydké kosti, pak chvíli trénoval, hrál za béčko a přišlo zranění kolena... Takže na mě asi nebude žádná velká fronta a nabídek moc nebude. Od července jdu s kůží na trh a děj se vůle boží. Bude to složitý a otázka důvěry, kdo to se mnou bude chtít zkusit. Počítám se vším, jsem připravenej na všechno, všemožné podmínky.
Finalizujete léčbu pochroumaného kolena, kdy byste se mohl vrátit na trávník?
Lékaři tvrdí, že bych mohl být v tréninkovém procesu v srpnu nebo září. Odhodil jsem ortézu a koleno drží. Teď už víc cvičím a posiluji nohu. Přijde na řadu kolo, běhání a už by se to mělo blížit k nějakému sportu. Zatím jsem takový rekonvalescent - důchodce.
Zranění jste utrpěl 30. září při zápase s Táborskem, kdy vám praskl přední zkřížený i postranní vaz. Absolvoval jste operaci, ale před Vánocemi musel na replastiku. Proč?
Přední dopadl výborně, u postranního ale nastaly komplikace. Doktoři mi tam dali takovou skobičku, ale úraz byl větší, tělo to nepřijmulo a vaz se opět uvolnil. Musel jsem na další zákrok, kdy mi udělali kompletně nový vaz. Vzali štěp z postranního svalu na noze a dali mi ho tam místo celého postranního vazu.
Lukáš Pokorný v dresu Bohemians 1905 na archivním snímku.
Chodily vám po zákrocích povzbuzující vzkazy od fanoušků?
Pár lidí mi psalo, ale nebylo toho moc. Přece jen sejdete z očí, sejdete z mysli. Víc jich bylo od současných a bývalých spoluhráčů, což mě potěšilo. Třeba od Davida Pavelky, Vládi Coufala, Tomáše Koubka... Máme skupinu na WhatsAppu, furt spolu komunikujeme.
Potkáváte se navíc se slávistou Hovorkou, jenž se rovněž zotavuje po vážném zranění...
Míjíme se u fyzioterapeuta Janouška, kam chodím třikrát čtyřikrát týdně. Prohodíme spolu vždycky pár slov. S vážným zraněním se v kariéře pere už potřetí. Dvakrát to zvládl a moc se chce vrátit znovu. Motivuje mě, David je pro mě motor, že to jde! Vzájemně se podporujeme, i já mu třeba předávám pozitivní energii. Pomohlo mi, že si můžu popovídat s někým, kdo má podobné zkušenosti.
Motivuje vás také příběh bývalého spoluhráče Lukáše Juliše? Prošel si zdravotními útrapami, vrátil se a v letošní sezoně střelecky válí...
Přesně. Taky na tom nebyl dobře, těžké období ale překonal, dostal se zpátky a v letošní sezoně bojuje v lize o krále střelců, což je neuvěřitelný. Jenom on sám ví, co ho to stálo úsilí. Nikdo jinej se do toho asi nedokáže vcítit, klobouk dolů před ním, že to zvládl. Chci se pokusit o to samé.
Lukáš Pokorný na archivním snímku v dresu Montpellier. Takto gratuloval ke gólu Stevemu Mouniému.
Zdravotní problémy se vlečou, nepřepadly vás místy černé myšlenky o konci kariéry?
Když jsem byl den dva po operaci, říkal jsem si, ty vole, to zvládnu. Byl jsem v pohodě. Ale jak je potom člověk pořád doma, čumí do zdi, tak různě přemýšlí... Ve svojí hlavě bych v tu chvíli fakt být nechtěl. Honilo se mi v ní mraky myšlenek včetně konce kariéry. Bylo to v době, kdy jsem v sobě neviděl sílu, plamen, všechno mi přišlo vzdálený. Nebyl jsem happy, přiznávám.
Vaše psychika tedy byla jako na houpačce?
Hodně se to měnilo. Když se mi v září zranění přihodilo, necítil jsem se v optimálním rozpoložení, ale nějak se z toho dostal a najednou cítil zase touhu, měl jsem plamen v očích a chtěl se vrátit silnější. Čtrnáct dnů nato jsem se ale dozvěděl, že jdu na další operaci. Absolutní entuziasmus ze mě rázem vyprchal a já začal úplně nanovo. Nemám rád slovní spojení, že spadnete na dno, protože se může stát miliarda horších věcí. Ale když mi bylo 25 let a přestupoval jsem do Francie, představoval jsem, že fotbalový život budu mít jinačí.
Měl jste vůbec chuť podívat se na fotbal alespoň v televizi?
Odmala jsem fotbaly furt sledoval. Hrozně mě to baví, čekal jsem na Premier League, naši ligu... Trénoval jsem a pak ještě koukal na zápasy. Žral jsem to. Ale poté, co jsem začal bojovat se zánětem stydké kosti, jsem cítil, že se na fotbal prostě koukat nechci. Představuju si tam totiž sám sebe. Vidím, že kluci jsou zdraví, vyhrávají, zažívají pocity štěstí a já sedím doma a nevím, kdy budu hrát. Za posledních sedm měsíců jsem zhlédl snad jenom dva fotbaly. Spíš se kouknu na sestřihy gólů, výsledky, čtu články... Občas se podívám na Bohemku a na hráče, co jsou v zahraničí, s nimiž jsem kopal. Třeba na West Ham, kde jsou kluci, k nimž mám vztah. Baví mě sledovat, jak se jim daří.
Lukáš Pokorný s manželkou a dcerou Zoe během předloňské návštěvy Vietnamu.
S manželkou vychováváte skoro tříletou dceru Zoe a syna Benjamina, jenž v srpnu oslaví rok. Rodina vám v těžkých chvílích určitě nalila krev do žil.
Jo, nedovedu si fakt představit, kdybych neměl rodinu a byl jenom sám zavřenej v bytě. Kór v době covidu, kdy se nikam moc nemůže. Měl bych asi pitný předplatný, seděl doma, nasával a nic jinýho nedělal. Díky dětem nemám čas na zranění myslet. Ony a manželka jsou pro mě nejstěžejnější bod, k němuž se upínám. Je to skvělý, jsem unešenej! Malej se narodil v srpnu, už vnímá... Malá začíná být rozumnější. Vidím, jak děti rostou a strašně moc si to užívám.
Přes všechny strasti z vás vyzařuje ohromná touha ještě něco ve fotbale dokázat.
Kdybych si sumarizoval svoji kariéru, vyčítal bych si, že jsem do toho nedal všechno a nezkusil se vrátit. Chci pro to udělat první poslední. „Vyžírám" si to, ale teď jsem už připravenej na cestu nahoru. Uvidíme, jak bude dlouhá a jak dopadne, ale těším se na ni.
