Bál se o kariéru. Jsem ale bojovník a věřím, že se vrátím, doufá olomoucký Růsek.

Nyní se ale schyluje k jeho návratu. V pondělí odletěl s týmem na soustředění na Maltu a tam by se měl zapojit do alespoň části tří zápasů, které tam Hanáci odehrají v rámci Tipsport Malta cupu.

„Neskutečně se těším. Jsem však také plný očekávání, jak to půjde. Snad z toho budu mít dobrý pocit,“ doufá čtyřiadvacetiletý fotbalista.

Je to složité na hlavu. Určitě nejtěžší období v mé kariéře. Nemůžu se dočkat, až to všechno bude za mnou a budu moci klukům pomáhat na hřišti.

To načasování bylo nejhorší, fakt pořádná rána. Dostal jsem se do nějakého, nechci říct úplně topu, kde ten je nevím, ale cítil jsem se výborně, byl jsem pro tým důležitý. O to více mě mrzelo, že jsem z něj vypadl, že něco takového přišlo.

Přišlo to z ničeho nic. Po utkání s Mladou Boleslaví byla reprezentační pauza. Potom jsme se připravovali týden na Slavii, já se jednou ráno vzbudil a mravenčilo mi v noze. Myslel jsem, že jsem jen blbě ležel, došel jsem na trénink, při rozklusání na umělce se mi to zhoršilo, a když jsem se vrátil po konzultaci s maséry na stadion, museli mi pomáhat z auta. Pořád nemůžu pochopit, jak se to jen tak mohlo stát.

Mám menší výhřez plotýnky. Jsou to asi čtyři milimetry, což je podle doktorů málo. Problém je v tom, že mi zasáhl do nervu, který vede do nohy, poškodil jeho kořen. Specialisté mi důrazně doporučili, abych nepodstupoval žádnou operaci. Z pohledu mé kariéry je podle nich lepší, abych poctivě cvičil a posiloval záda.

Bylo toho strašně moc. Dvakrát například stáž v Českých Budějovicích u specialistů, ti mi sestavují plán i teď. Každý den mám kompenzační cvičení, abych správně držel tělo a naučil se optimálně provádět cviky, které potřebuji. Kromě toho jsem navštívil spoustu lékařů. Pravidelně jezdím třeba do Ústřední vojenské nemocnice v Praze, kde jednou za dva měsíce konzultujeme, jak se vše vyvíjí, co a jak se pohnulo.

Loni v říjnu. To už jsem byl hodně vyjukaný z toho, že to trvá tak dlouho. Ze začátku jsem si totiž myslel, že nepůjde o nic vážného. Klukům jsem říkal, že za měsíc, na Zlín, budu dobrý. Když se návrat pořád oddaloval, pochopil jsem, že něco je špatně, že to nebude tak rychle. Doktor mi tehdy radil, ať začnu trénovat, i když noha se necítila dobře. Tady nastal zlom. Prvních čtrnáct dnů to nevypadalo, nyní ale už cítím razantní posun. Nejsem sice stoprocentně fit, ale s kluky dělám téměř všechno a věřím, že jsem na dobré cestě.

Samozřejmě ano. Nechci tomu však podléhat. Jsem bojovník, dokáži jít přes bolest, zkousnout ledacos. I když je to těžké. Věřím, že se vrátím a moc k tomu nezbývá.

Paradoxně jsem s ní šel dolů. Držím si ji v pohodě. Když jsem hrál, bylo to těžší. Proč? Nevím. Možná tím, že jsem měl větší výdej a tím pádem jsem i více jedl.

Pozitivní je, že jsem začal s míčem trénovat už v říjnu. Ten jsem do sebe už dostal. Ano, běžecká stránka, fyzička bude alfa a omega. Nemám ale strach, že bych to nezvládl. Určitě mi nastaví takový plán, abych se do toho dostal. Kondice se nahání lépe, než když vám to nejde s balonem.

Start měli vynikající. I v tabulce jsme na tom slušně, šesté místo znamená pro jaro solidní výchozí pozici. Mohli jsme na tom však být i lépe, třeba ve Zlíně nebo Jablonci jsme měli brát místo jednoho tři body. A asi nám chybí i skalp některého z týmů z první trojky. Rozjeté je to ale, jak už jsem řekl, slušně. Na elitní šestku máme.

Stabilní výkony. Nesmíme mít žádné výkyvy. Hlavně domácí zápasy musíme zvládat. Potřebovat ovšem budeme i body z venku z duelů s vyrovnanými soupeři.

Třeba už tento týden na Maltě.