Asi jsem mimozemský úkaz, říká o sobě nejrychlejší hráč ligy

Loni v únoru v zápase proti Olomouci rozkmital David Douděra z Mladé Boleslavi své nohy do rychlosti 36 kilometrů za hodinu. Vytvořil nový rekord nejvyšší fotbalové soutěže. „Konzultovali jsme to jen v rodině. Tyhle věci si nemusím dát hned na instagram, nemám zapotřebí si honit ego. Pokorně si vše zhodnotím. Stačí mi, když si s tátou řekneme, že je to hezký. Statistiky obecně sleduji jen pro sebe," vyznává se Douděra.

Rychlý je ukrutně, své předpoklady využívá na křídle a momentálně září. V posledních osmi zápasech, ve kterých nastoupil, nasázel osm gólů. Gepardí rychlost mu samo sebou pomáhá. „S něčím jsem se musel narodit, tohle samo od sebe jen tak nepřijde. Teď se jen zdokonaluji," líčí třiadvacetiletý expres.

V žákovských kategoriích nevyčníval. „Byl jsem vždycky malý. Měl jsem dvacet kilo, ostatní šedesát. Někdo do mě cvrknul a spadnul jsem. Ale svou energií jsem se vždy dokázal prosadit," vzpomíná.

„Rychlost jsem začal vnímat až postupem času. Když jsme si šli doma zakopat, vždycky jsme se rozcvičovali rychlými nohama, ale jinak jsem nic speciálního nedělal. Já se ani pořádně neprotahuji. Přitom každý odborník by vám řekl, že se musím pořád protahovat, protože jinak jako rychlostní typ budu často zraněný. Ale jsem asi nějaký mimozemský úkaz, nechytnu se ani za kolena a nebývám zraněný, musím to zaklepat," podotýká Douděra.

S lehkou atletickou průpravou se setkal jen na Dukle. „Když mi bylo nějakých patnáct nebo šestnáct, mívali jsme asi půlhodinu před úternímu tréninky speciální činnosti. My, rychlostní hráči, jsme dělali atletická cvičení, ale to bylo vše. Jinak víc jsem rychlost nepiloval," svěřuje se boleslavský krajní univerzál.

Se spoluhráči už v rychlosti na tréninku nesoupeří. „Vždy se na mě abnormálně vyhecovali," přiznává pobaveně. A upozorňuje, že v zápase musí umět se svou rychlostí pracovat, musí vědět, jak ji využít. „Každý si řekne, ať si předkopnu balon a všem uteču, ale tak jednoduché to není," říká Douděra.

Cítí, že soupeři jsou na něj lépe připraveni. Dávají si fóra, jsou ostražití, vědí, že je bude chtít uhnat. „Nejsou hloupí. Vidím, jak na mě nahlížejí, a že když se chci rozběhnout, jsou už tři metry přede mnou a čekají, že si míč předkopnu," pozoruje rychlík s dvaadvacítkou na zádech. Proto taktika „nakopni a běž" vždycky nefunguje a Douděra musí přemýšlet, kdy je lepší vybrat jiné řešení. „Někdy je lepší míč zaseknout, někdy jít do středu, pak zase hned odcentrovat," vnímá.

Ostatně své výkony si sám zevrubně analyzuje. Je perfekcionista. „Rozebírám si každou svou akci a společně s tátou si vyhodnocuji, co jsem měl udělat jinak nebo jestli jsem ji vyřešil dobře," popisuje aktuálně velmi sledovaný borec.

Po zápase často nemůže spát, je plný adrenalinu. „Proto si zápas většinou hned pustím znovu, táta (trenér třetiligových Zbuzan) si ho také hned pustí a druhý den si voláme a probíráme ho. Další den si rozebírám své akce," nastiňuje svůj program.

Ten, kdo dokáže Douděrových předností perfektně využít, je boleslavský kapitán a špílmachr Marek Matějovský. „Jsme na stejné frekvenci myšlení. Vím, že když si naběhnu, od něj dostanu míč přesně tam, kam potřebuji. On umí s míčem, já to mám hlavně o běhání, nechci se zveličovat, všechna čest a chvála Markovi, bez něj bych takový nebyl. Vždycky je lehčí běhat než tvořit, takových hráčů je málo, v lize snad jen on a Dočkal," lebedí si Douděra.

K matadorovi vzhlíží. „Je pro mě sen a zadostiučinění, že si s Markem na hřišti rozumím. Je to pro mě až neuvěřitelné, protože hltám každé jeho slovo," je vděčný za to, že se může od vitálního a stále velmi platného čtyřicátníka učit.