Bývalý útočník Slavie o obvinění z rasismu: Jsem dál přímý, ale v hlavě už mám alarm!

Na stadionech a ve studiích od roku 2000 odkomentoval přes tisíc zápasů. „Dřív jsem byl víc diplomat, na trávníku běhali mí kamarádi. Teď jsou z nich už trenéři,“ říká s úsměvem Zelenka v rozhovoru pro Sport.cz.

Kde hledat počátky této vaší profese?

S touto prací jsem lehce koketoval už v době, kdy jsem ještě byl v profesionálním fotbale. Tehdy jsme se Slavií hráli v Leedsu, kvůli kartám jsem nemohl nastoupit. Byl jsem v Anglii vlastně na výletě. Den před zápasem za mnou přišel komentátor Petr Svěcený, jestli bych utkání nechtěl odkomentovat.

Nadšeně jste souhlasil?

Řekl jsem si, proč by ne, snad to bude v pohodě. Ale nebylo. Když máte plné hřiště spoluhráčů a máte se k nim vyjadřovat… Utkání se nám navíc nepovedlo, dostali jsme trojku. Komentovat pro mě bylo hodně složité.

Ale očividně se vám zalíbilo.

Byl jsem vždycky mluvný. Navíc jsem měl kluky z České televize za kamarády, po sezonách jsem s nimi jezdíval vodu. Na toto konto mě začali brát na Ligu mistrů, na zápasy reprezentace. Tím všechno začalo. Po konci profikariéry jsem začal dělat tuto práci naplno.

Zaučovali vás kolegové?

Jako expert bych nemusel ani vědět příliš o hráčích. Spíš popisuju dění na hřišti z pohledu fotbalisty. Do toho mě nemuseli zasvěcovat, protože oni sami to nechápou. (směje se)

Šel jste tedy do komentování z voleje?

Chodila mezi nás expertka, radila nám, jak se máme vyjadřovat. U mě tohle nemělo efekt. Chtěla, abychom nebyli familiární, abychom nemluvili slangově. Jenže mně nejde z pusy spojení chytrý hráč, řeknu chytrej hráč.

Nakolik se měnilo vaše komentování během 23 let?

Hodně. Dřív jsem se často vyjadřoval ke kamarádům, bývalým spoluhráčům. Teď jsou z nich trenéři, takže už nejsem tolik diplomat. Neříkám, že jsem předtím zamlčel chybu u kamaráda nebo ji zlehčil, ale forma byla přátelštější. Ale zase, že bych teď někomu vyloženě naložil, takový nejsem. Spíš chyby omlouvám, hledám důvody, proč k nim došlo. Snažím se být pozitivní. Vzhledem k tomu, co se děje na sociálních sítích, si říkám, že by měl být protipól.

Namíchnul jste některého z bývalých parťáků?

Jéje, bylo jich hodně. Mysleli si asi o mně, že jsem debil.

Kdo konkrétně?

Například Pavel Horváth. Naštval se na mě víckrát. Jednou šlo o penaltu ve prospěch Plzně, kdy jsem řekl, že nebyla. Prý tam kontakt byl. Podruhé jsme s kolegou Davidem Kozohorským vyhlásili nejlepšího hráče zápasu plzeňského záložníka Patrika Hrošovského. Bylo to v období, kdy ho trenér Vrba stavěl místo Horviho. Pavel mi napsal, že jsme se zbláznili.

Nezavděčíte se všem.

Přesně tak. Nicméně existují hráči, kteří i nad kritikou mávnou rukou a neřeší ji. S Horvim jsme ale v pohodě, všechno jsme si vyříkali. On je ve fotbalové bublině, má svoje vidění a vnímání světa. Tehdy coby Plzeňák měl pocit, že všichni jsou proti Viktorce, že jí nikdo nepřeje úspěch.

Jak jste snášel kritiku médií vy?

Byl jsem komunikativní, což novináři kvitovali. Proto nevytahovali v souvislosti se mnou zbytečně kauzy. Měl jsem je spíš na své straně. Což ale neznamená, že by mi nedali nízkou známku nebo černý puntík v Gólu, když jsem hrál tužku.

Je pro vás, bývalého útočníka, složité odsuzovat přifilmované pády v šestnáctce?

Tohle je citlivé téma. Kolega Petr Švancara na férovku říká, že právě toto dělal, takže má pochopení. Byl jsem také padavý hráč, sudí mi něco zbaštili. Také občas takovou situaci popíšu, mám na to, myslím, právo. Aby si lidé nemysleli, že kážu vodu a pil jsem víno. Ale upřímně, moc se do toho nepouštím. Lidé by mi tohle mohli omlátit o pusu.

K tomu došlo v jiné souvislosti - byl jste nařčen z rasismu. Při loňském utkání Slovácka v Kolíně nad Rýnem v Konferenční lize jste poté, co kamery zabraly v hledišti dvě ženy tmavé pleti v dresech německého týmu, prohlásil, že jsou to typické Němky.

Nikoho jsem přece neurazil. Věřím, že většina lidí moje slova pochopila. Nečekal jsem ale takovou negativní reakci. Takhle prostě teď svět funguje. Předtím už jsem jednu podobnou zkušenost měl. Když hráli za Spartu Kamerunec Kweuke a Bony Wilfried z Pobřeží Slonoviny, šli v jednom zápase do centru na zadní tyč s brankářem, který z nich měl evidentně respekt. Prohodil jsem, že bych se taky bál jít do souboje s takovými gorilami. Dostal jsem dvouměsíční suspendaci, že šlo o rasismus. Kdo někdy fotbal hrál, ví dobře, jak jsem poznámku o gorilách myslel.

Dáváte si nyní o to větší pozor na pusu?

Jsem dál přímý, ale mám už v hlavě alarm. K jistým tématům už se nevyjadřuju. Ačkoli byly moje věty v minulosti nevinné, nebyly nemířeny proti někomu nebo něčemu, otočily se proti mně. Tohle už nechci.

Pojďme k něčemu veselejšímu.

Třeba k přebreptům?

Také jich mám pár na triku. První hned při premiérovém výjezdu na Ligu mistrů. Šlo o čtvrtfinále mezi Chelsea a Neapolí. Kolega Pavel Čapek mi tehdy řekl: jde o velký zápas, vyšperkujeme začátek. Já řeknu zdraví vás Stamford Bridge a ty doplníš vítejte v západním Londýně. Začal přenos, Pavel řekl svoji větu a já mu odpověděl: vítejte v západním Berlíně.

Jak Čapek reagoval?

Otočil se na mě, probodl mě očima. Pět minut jsem nepromluvil. Bylo mi hrozně. Teď na to vzpomínám s ohromnou srandou, ale tenkrát mi do smíchu nebylo. Přebrept je ale obecně dobrý, udělá z vás člověka. Nikdo mi tohle nevyčetl. Daleko horší je, když něco řeknete cíleně. Nebo když ztratíte akreditaci. (směje se)

Vyprávějte.

Stalo se mi to při vzpomínaném utkání v Leedsu. Byl jsem před zápasem za klukama v kabině, Petr Svěcený naléhal, abych už šel. S akreditací na krku jsme se probíjeli davy lidí ke vstupu na komentátorská stanoviště. Když jsme k němu dorazili, Petr normálně prošel, ale mě pořadatel zastavil. Jak jsme šli davem, někdo mi akreditaci strhnul. Na krku jsem měl jen šňůrku. Naštěstí jsem si narychlo stihl vyřídit novou.

Komentování ale není vaše hlavní pracovní náplní. Tou je řízení Podještědského sportovního areálu. Jak jste se dostal k této pozici?

S kolegou a kolegyní jsme před lety založili spolek, který je vlastníkem areálu. Neznamená, že ho můžeme prodat, ale můžeme s ním nakládat podle vlastního uvážení. Naskočil jsem sem před třinácti lety, po konci v pražské Dukle. Tento životní krok považuju za jeden z nejlepších. Práce je náročná časově, ale ohromně mě baví. Je fajn, že se k nám týmy a školy vracejí. Člověk vidí, že jeho práce má smysl.

S klientelou očividně problém nemáte.

Musíme odmítat. Nabízíme ubytování, stravování a sportovní plochy na jednom místě, což je nejen pro školy naprosto ideální. Zaměřujeme se na fotbal, takže v přípravných obdobích, která zahrnují pět měsíců, hostíme týmy z nižších soutěží. Jsme specializovaní na mládežnickou klientelu, ale jezdí i dospělí. V létě pořádáme i fotbalový kemp. Založili jsme nedávno síň slávy. Na kempu byl před lety třeba sparťan Adam Karabec nebo Christophe Kabongo, český reprezentant do jednadvaceti let.

Kromě starosti o sportovní areál a komentování zápasů máte i další aktivitu. S Petrem Švancarou objíždíte republiku s talkshow. Kde vznikl tento nápad?

Petra oslovila manažerka, která pořádá talkshow. Máme jich za sebou už jedenáct. Dvě hodiny na jeden zátah jsme na jevišti. Mám na triku scénář, pozveme si vždy dva hosty. Rozebíráme s nimi nejen fotbalová témata. Chodí na nás v průměru pět set lidí. O takovém počtu se nám ani nesnilo.