Článek
Bývalý nejmladší hráč české ligy (16 let a 8 měsíců), který byl v roce 2000 v týmu Karla Brücknera pro olympijské hry v Sydney, pracuje pátým rokem jako skladník. V otevřeném rozhovoru pro Sport.cz vzpomíná na drsné metody kouče Vlastimila Petržely, partičky mariáše s Martinem Haškem nebo popisuje svůj boj s hazardem.
Jak jste se dostal k práci skladníka?
Náhodou. Byl jsem hrát tenis, jako záskok za kamaráda, neměl jsem drobné na zaplacení kurtu. Šel jsem si rozměnit, cestou jsem narazil na sklad. Zeptal jsem se, jestli nehledají skladníka. Šéf byl v šoku. Poznal mě, chodil dřív na Slovan. Povídali jsme si o fotbale a on se dokola ptal, jestli opravdu chci dělat skladníka, že na tom moc nezbohatnu. Plácli jsme si. Jsem spokojený, práce mě naplňuje.
Co na vás říkali noví spolupracovníci?
Taky oni byli překvapeni. V jejich výrazech jsem četl: hm kopačka, jestli vůbec umí tahat. Jenže já se práce nikdy nebál. Po spartanské výchově za trenéra Vlastimila Petržely mi nepřijde nic těžké.
Děkujete mu zpětně?
Fyzicky jsem v životě nikdy nestrádal. Možná ještě žiju z jeho tréninkových dávek. Přeházím denně i čtyři tuny krabic, což není legrace. Jsem unavený, jasně, ale nemám problém. Po práci jdu na tři pivka a potom mě čeká doma šichta s tříletým synem. Jak se říká - jestli chceš z chlapa udělat blázna, dej mu mladou ženu a malé dítě. Klepu si na zuby, mám šťastnou rodinu. Já ale věděl, že po fotbale budu makat. Peníze jsem sice vydělával slušné, ale nedokázal jsem je kočírovat. Užil jsem si. Se mnou ale i moje bývalá rodina, bohužel.
Svého času nejmladší hráč české fotbalové ligy Martin Čupr pracuje ve skladu firmy Espace v Liberci.
Spadl jste do hazardu?
Hrál jsem ruletu. Za rok a půl jsem prohrál dva a půl milionu korun. Prostě mi nešla černá třináctka. Já si z toho sice teď dělám srandu, ale hodně lidí jsem zklamal. Omlouvám se těm, kterým jsem nedokázal peníze vrátit. Je mi to trapné. Třeba nastane čas, že se tak stane. Jsem v insolvenčním řízení. Nic, čím bych se chlubil, ale nestydím se. Znám smutné příběhy kluků, se kterými jsem hrával. Zažil jsem smrt Martina Barbariče, který zastřelil sebe i manželku a nechal po sobě dva kluky. S Frantou Rajtoralem, který se oběsil, jsem hrával v Příbrami. Z několika bývalých úspěšných fotbalistů jsou bezdomovci. Proti tomu je můj problém legrační.
Hrál jste virtuálně?
Živě. V Liberci. Největší trest pro mě byl, že jsem na začátku vyhrál. Takže jsem šel druhý den zase a myslel si, že znovu vyhraju. Prohrával jsem sice po malých částkách, ale pravidelně.
Martin Čupr v dresu Liberce na archivním snímku z roku 1998.
Vyhledal jste pomoc?
Chodil jsem na regrese, na sezení. Závislost může člověk zvládnout sám, jenom pokud je neskutečně vnitřně silný a má zázemí. Byl jsem srab - bývalé manželce jsem zamlčel, když jsem tam byl už za sedm set tisíc. Styděl jsem se. Myslel jsem, že dluh umořím. Jenže potom jsem tam zahučel za dva a půl milionu. S úroky jsem zaplatil pět milionů korun. Půjčoval jsem si i na lichvu, vysoké splátky byly nad moje možnosti.
Jak jste situaci řešil?
Prodali jsme byt. Na nějaký čas se všechno ustálilo, jenže jsem se nevyvaroval recidivy. Jsem prostě hravý od přírody. Jsem ale zdravý, mám skvělou rodinu, práci, dvě ruce a dvě nohy. Peníze budou a my nebudeme, jak se říká. Jediné, co mě mrzí, je, že jsem zklamal ty lidi kolem sebe.
Přibíral jste si vzhledem k dluhům druhé zaměstnání?
Ještě když jsem hrál druhou ligu za Sezimovo Ústí, přivydělával jsem si jako prodavač vysavačů. Jako otec spisovatele Oty Pavla. Pytlík zvaný sviňák a podobně. Bavilo mě to, byl jsem úspěšný. Jednou jsem prodal i sedmnáct mašin z dvaadvaceti návštěv za měsíc. Jenže jsem neměl stálý plat, byl jsem živ z prodejů. Tohle mě po čase začalo trápit a práce jsem nechal. Našel jsem pak místo ve skladu v Brně. Pamatuju si, jak jsem chodil po městě po halách a ptal se, jestli bych si nemohl zahrát fotbal. Nakonec jsem se dostal do Stratu Brno a během šesti let jsem zažil pět postupů. Nádherný.
Bývalý fotbalista Liberce Martin Čupr (vlevo) se poslední roky otužuje.
Proč jste se vlastně vrátil do Liberce?
Umřel mi táta. Mám dva nemocné bráchy. Jeden má schizofrenii, druhý maniodepresivní psychózu. Máma zůstala na všechno sama. Zřejmě jsem v životě taky měl nějakou schízu, když jsem prohrál tolik peněz. Stalo se, nic nevrátím.
Vzpomínáte na den, kdy jste poprvé vešel do kabiny áčka Slovanu?
Na první trénink áčka mě vezl tehdejší kouč rezervy Pepa Petřík. Přijeli jsme do Nymburka, kde byl Slovan na soustředění. Klepal jsem se jako drahej pes. U oběda sedělo osmadvacet hráčů. Dva čekali na recepci na odjezd, nevydrželi dávky trenéra Petržely a pozvraceli se. Tohle mám přežít, ptal jsem se sám sebe. Na prvním tréninku se do sebe pustili útočník Dalibor Slezák a brankář Láďa Maier. Koukal jsem jako puk.
Vydržel jste dávky?
Měli jsme každý den pět fází. Byl jsem totálně vyždímanej. Prý jsem ze spaní křičel: Pane Slezák, neobrátil byste mě na druhý bok? Byl jsem fakt hotovej. Když si dneska rodiče stěžují, že děti jsou přetrénovaný, připadám si, jako bych žil na Marsu. O víkendech jsem běžně hrával tři zápasy.
Ten první ligový v 16 letech. Máte ho pořád v hlavě?
Samozřejmě, hráli jsme u Nisy se Slavií. Hlídal jsem Ivo Knoflíčka. Jednou jsem ho zfauloval u lajny, pan Petržela na mě vystartoval: Ještě jednou a vystřídám tě. Víš, kolik mu je? Vydělal jsem si za remízu prvních pět tisíc korun. Dres ze zápasu mám schovaný. Nikdy bych ho neprodal. Na Liberec obecně nedám dopustit, bylo mi tam fajn. Jen když si vzpomenu na tu úžasnou partu. Současné mladé generaci fotbalistů vůbec nezávidím. Oni vůbec nevědí, o co přicházejí.
Jak to myslíte?
Jedou v autobuse na zápas nebo ze zápasu, mají na uších sluchátka. Mají svůj svět. Dřív jsme mastili karty, po každém tréninku se chodilo na kafe. Utužovala se parta. Když jsme například bodovali v Ostravě, celou zpáteční cestu jsme seděli vzadu. Na první pumpě jsme koupili pivo a víno, zpívalo se až do Liberce.
Platíval jste za vyhlášeného karbaníka.
Začátky ale byly těžký. I finančně. Do party mariášníků mě vzali nebožtík Martin Barbarič, Martin Hašek a Luděk Klusáček. Na soustředění na Kypru potřebovali čtvrtého. Hráli jsme prakticky pořád. Po snídani, po trénincích, po obědě. Udělali si ze mě kavku. Za těch čtrnáct dnů jsem prohrál čtrnáct tisíc. Co jsem měl našetřeno, nechal jsem na Kypru. Školení mariáše bylo hodně drahé.
Rozhodně nepatříte mezi introverty, během aktivní kariéry jste býval pro každou lumpárnu.
Mám rád lidi, život. Mám tohle v sobě pořád. Teď už jsou ale moje aktivity mírné, klidné. Poslední roky se věnuju otužování. V pětatřiceti se mi objevila alergie, která přerostla v astma. Zaháním ho tím, že si v zimě každou sobotu na deset minut sednu do rybníka a rozhrnuju kry. S partou osmi kluků, říkáme si Tučňáci. Je třeba deset pod nulou, sedíme ve vysekané díře a kolem nás jezdí bruslaři. Každý druhý se ptá, jak studená je voda. Centimetr a půl, odpovídám.
