Článek
Není to tak dávno, kdy se snad každý rozhovor s běhavým pravým bekem stočil k dotazu: Vrátíš se do reprezentace?
Teď Kadeřábek od známých, kamarádů i členů rodiny slýchá: Vrátíš se domů?
„Je to nejčastější otázka,“ usměje se dvaatřicetiletý exreprezentant. „Uvidíme, kam nás to s rodinou zavane. Nemám na ni teď odpověď.“
Na hledání ani nemá moc myšlenky. Patnáctý Hoffenheim dělí jen příčka od ošemetné baráže, v sobotu přivítá Wolfsburg. Bundesliga po kratičké pauze zase frčí.
Stihne si člověk odfrknout?
Dá se to. Je fajn, že se člověk nemusel hlídat, aby vstával na trénink a dorazil na něj včas. Děti byly rády, že jsem byl s nimi. Letní přestávka je příjemnější, v Německu trvá měsíc a půl. I teď ale deset dní na odpočinek stačilo. V pauze jsme měli jen tři běžecké tréninky, fyzicky i psychicky jsem si oddechl.
Blesklo vám hlavou, že to mohla být poslední zimní příprava v Německu?
Samozřejmě. Jsem připravený, že to může nastat. Na soustředění jsme ani nebyli a už letní kemp v Rakousku jsem bral, že je to naposledy. Uvidíme, jak to dopadne a co se stane. Od 1. ledna jsem hokejovou terminologií nechráněným hráčem, který na příští sezonu může podepisovat, kde chce.
Nejste z toho nervózní?
Ve Spartě i Hoffenheimu jsem podepisoval nové smlouvy dva roky před koncem, ale je to pro mě novinka. Těším se, v kariéře jsem to nezažil a uvidíme, jaké nabídky se vyskytnou v létě nebo už v jarní části.
S čím do ní vstoupíte?
Jako klub se nenacházíme tam, kde bychom chtěli. Jsme na příčkách, které jsou spíš dole. Je to ale o sérii tří až čtyř dobrých zápasů, po kterých najednou můžeme bojovat o poháry. Takhle to v bundeslize funguje. Náš cíl je odrazit se ode dna a co nejrychleji se dostat do středu tabulky.
A osobní pohled?
Vím, že je to asi moje poslední sezona. V ní se dost obměnilo vedení, přišli noví lidé i nový trenér. Po devíti letech si připadám, jako bych v podstatě hrál v novém klubu. A podobná proměna za pochodu není z mého pohledu jednoduchá.
Najednou nejste nepostradatelný.
Není to tak, že nehraju vůbec. S mým konkurentem se na pravé straně prostřídávám, ale v posledních dvou měsících jsem neměl vytížení, jaké bych si představoval. Můj cíl je, aby se to zlepšilo a abych pravidelně nastupoval, když to může být můj poslední půl rok v bundeslize.
Nejsložitější období, co zažíváte v Hoffenheimu?
Určitě. Je to přirozené, když odcházejí lidé, s nimiž si vybudujete vztah. Na začátku letního soustředění byl vyhozen sportovní manažer i vedoucí skautů. Dva měsíce jsme byli bez manažera. Pokud by to byla poslední sezona, představoval bych si ji poklidnější. Nejistota i všechno okolo měly i důsledky na tým a jeho výsledky.
Na domácích zápasech nevládla nejpřívětivější nálada.
Fanoušci se dozvídají, co se v klubu děje a mění. Protestovali zhruba měsíc a troufnu si říct, že jsme poztráceli nějaké body, protože jsme doma neměli jejich podporu. Potom jsme si s fanoušky jako starší hráči uspořádali sezení a vyříkávali jsme si, proč nefandí.
Jak se pracuje s fotbalovými talenty v HoffenheimuVideo: Sport Invest, Sport.cz
Nepříjemnost?
To ani ne, protože fanoušci neměli problém s námi jako hráči. Protestovali proti vedení klubu. Nefandili, což ale ve skutečnosti ubližovalo hlavně nám na hřišti. Slušně jsme jim vše vysvětlovali, naštěstí se to trochu ustálilo.
Je v marasmu Hoffenheimu povzbudivé, že máte v kabině tři krajany?
Jsem za to rád, má to ale plusy i minusy. Občas je mi nepříjemné slýchat narážky, kolik nás tady je. Na druhou stranu jsem dlouhé roky bývalému sportovnímu řediteli Alexanderu Rosenovi říkal, ať mi přivede nějakého Čecha. A jen co odešel, objevili se tady tři kluci (usměje se).
Adam Hložek, David Jurásek, Robin Hranáč. Fungujete i jako jejich rádce?
No jasně. Na začátku jim vysvětlíte, jak to chodí. Seznámíte je se zázemím, tréninkovým centrem, lidmi. Vysvětlíte, co si ke komu mohou dovolit a s kým se raději moc nebavit (usměje se). To jsou podle mě nejcennější informace, které bez Čecha nezískáte. Samozřejmě fungovala i výpomoc s překládáním, už ale v tréninku je anglicky mluvící asistent, který cizincům překládá.
Mimochodem, kolega Hložek vyrazil s Patrikem Schickem a Matějem Kovářem na zimní dovolenou do Dubaje. Vás by něco takového nelákalo?
S kluky jsem v kontaktu, ale jsem příznivec toho, že si ve volnu dopřeju klid od lidí, se kterými se v sezoně vídám denně. Mám představu, že dovolenou strávím s rodinou nebo vyrazím za rodiči, se kterými se přes rok moc nesetkávám.
Když přišla řeč na Schicka. Co říkáte na jeho kanonádu v závěru podzimu?
Moc mu přeju, jak se chytil. Lidi v Česku často řeší, že nehraje nebo střídá, ale musíte si uvědomit, jakou má konkurenci v podobě Nigerijce Boniface. Když se ale Patrik objeví v sestavě Leverkusenu, dovede góly střílet a je hodně nepříjemný.
Osobní zkušenost?
Má čich na góly i skvělé zakončení. Když je taktická porada před zápasem, řešíme standardky a on na mě zbude při bránění, v duchu si říkám, že to budu mít těžký (usměje se). Sám jsem zvědavý, kam ho to zavane dál. Nemá to s Bonifacem jednoduché, ale řekl bych, že klidně může být v Bayeru útočník číslo jedna.
Je ještě nějaký soupeř, z něhož máte za roky v Německu osypky?
Od přestupu do Hoffenheimu proti mě za Bayern nastupuje Kingsley Coman. Přišel ve stejnou dobu. Je to fofrník, kterého praví beci v bundeslize nemají rádi. Není to tak, že by mě pokaždé motal. Zažil jsem proti němu i dobré zápasy, ale určitě ho musím vypíchnout.
Jak se vyvíjí bundesliga?
Hodně se změnila, ona sama o sobě je dost náročná soutěž. Až se kolikrát divíme, že do ní proudí hráči z Francie nebo Itálie. S Premier League ji nesrovnávám, ale řekl bych, že v Německu je to větší jízda než ve Španělsku nebo Itálii. Jakmile dostanete míč, hned jste pod tlakem. Celkově se fotbal vyvíjí do obrovské rychlosti a s přibývajícím věkem je to i pro mě čím dál těžší.
Co další rozdíly?
Víc se řeší záležitosti okolo fotbalu, což se v roce 2015 nedělo v takové míře. Neděje se to jen v Německu, ale řeší se, co člověk dělá na hřišti i mimo něj. Rozebírá se životospráva, strava nebo sezení s psychologem.
I vy si zajdete za odborníkem?
Nezpochybňuju, že to pomáhá. Nejsem ale toho fanoušek, jsem v tomhle spíš přírodňák, který klade důraz na to, aby nic v tréninku nebo zápase neošidil. Už ve Spartě mi říkali, že jsem profesionální zašlapávač lajn (usměje se).
Vysvětlíte?
Když trenér řekne, že si zaběhneme dvě šířky, nezkrátím si je o pár metrů, ale doběhnu až k lajně a zašlápnu ji. Při cvičení doběhnu až ke kužílku. I kluci v Německu si ze mě občas dělají srandu, ale vysvětluju jim, že zatímco oni navštíví třeba psychologa, mně pomůže, že udělám vše dobře a naplno. Chápu, že u ostatních věcí stoupá důležitost, ale pro mě je vždy nejdůležitější trénink, zápas a to, co se stane na hřišti. I to je důvod, který mě dostal tak daleko.
Až do Německa, s nímž se pozvolna loučíte?
Nedokážu na to odpovědět. Bude mi třiatřicet a necítím se pod tlakem. Chci hrát, ukázat se a udělat další fotbalový krok. Nedokážu říct, zda to bude v Hoffenheimu, jinde v Německu, v jiné zemi nebo Česku. A věřte mi, že nejste první, kdo se ptá.
To je mi jasné.
Během podzimní části se třeba vynořily spekulace okolo Sparty, ale veřejně jsem se k tomu nevyjadřoval a nereagoval.
Teď máte prostor.
Dost lidí se mě ptalo, ale žádný kontakt mezi mnou a Spartou nebyl. Respektive ze Sparty mě nikdo nekontaktoval.
A zajímalo by vás, kdyby se ozvala?
Určitě bych se o tom se Spartou pobavil. Nebylo by to tak, že bych okamžitě nabídku odmítl nebo přijal. Měl bych zájem si poslechnout, jaké má vyhlídky a představy. Muselo by to do sebe zapadnout. Zvažoval bych klady i zápory. Nechtěl bych, abychom to já nebo Sparta tlačili na sílu.
Co říkáte na její vývoj? Zase vyhrává tituly, stal se z ní v podstatě klub s mezinárodním personálem.
Posunula se. Nebudeme se teď bavit o posledním půlroku, kdy se dostala do výsledkové i trochu herní krize. Z dlouhodobějšího pohledu bylo hezké, že po čase vyhrála titul, potom double a dostala se i do Ligy mistrů. Pod (sportovním ředitelem) Tomášem Rosickým udělala velký progres a myslím, že půjde ještě víc nahoru. Je to klub evropského měřítka.
Manželka v textu o vaší dobročinné nadaci zmínila, že se blíží váš návrat do Prahy. Převáží rodinné zájmy, nebo sportovní cíle?
Měla by to být kombinace. Pokud se vyskytne nabídka, zkonzultuju ji s rodinou. Jsem si vědom, že manželka ve čtyřiadvaceti opustila v Praze slušně rozjetou kariéru, všeho nechala a odstěhovala se do Německa, kde nikoho neznala a vydržela tam se mnou deset let. Nikdy nenastal moment, kdy by oznámila, že se chce vrátit. Naopak mě podporovala, za což jsem vděčný. Pomalu ale jistě nastává období, kdy bych to měl rodině vracet a v rozhodování bude mít velké slovo.
Takže spíš vás to táhne domů?
Netroufnu si to říct. Domov je určitě v Česku, ale fotbalovou kariéru v zahraničí v tuto chvíli vnitřně uzavřenou nemám. Jsem otevřený všem možnostem, závisí na nabídce a variantách. V Česku by bylo skvělé, že by mě viděli zase hrát rodiče nebo i děti. To by mě samozřejmě lákalo, ale není to jediná proměnná. Konec kariéry v Česku zkrátka neberu jako dogma. Uvidíme, co bude dál.
A když se malinko ohlédnete, co bylo?
V Hoffenheimu jsem zažil neskutečné roky, na které s rodinou nikdy nezapomeneme. Vždycky, když se mě na něj někdo ptá, odpovím, že jsem tím přestupem trefil jackpot. Bylo to tehdy skvělé rozhodnutí a nic bych neudělal jinak. Po rodinné a fotbalové stránce jsme tu strávili skvělé časy a potkali spoustu skvělých lidí. Budoucnost je otevřená.
