Měl vztek na Panenku a při zápase naháněl kachnu. Maierovi je osmdesát

Marián Masný, Zdeněk Nehoda, Anton Ondruš, Ladislav Jurkemik.

Čtyři penalty, čtyři zelené fajfky pro Československo. A Němci? Uspěli Rainer Bonhof, Heinz Flohe i Hans Bongartz. Jen smolař Uli Hoeness napálil míč nad břevno.

„Všetko je v rukách Antonína Panenku,“ hlásil televizní komentátor Karol Polák z Bělehradu.

Zbytek znáte, 20. červen 1976 byl nejsladším dnem českého a slovenského fotbalu. Panenka mazaně sklopil nárt, jemným obloučkem poslal míč doprostřed branky a kromě titulu mistra Evropy si geniální fintou pojistil fotbalovou nesmrtelnost.

Josef Dieter Maier, jemuž odjakživa říkali Sepp, byl v té době dávno legendou. Ve dvaatřiceti už měl většinu ze svých třinácti trofejí s Bayernem a vyhrál Euro i mistrovství světa, ve čtyřiasedmdesátém dostal jen dva góly.

Panenkův drzý dloubák nedokázal ustát. Skočil k levé tyči a hned věděl, že je všechno špatně. Vstal ze země, očima přejel černobílý míč v brance a jeho smutný pohled říkal: Co jsem asi tak mohl dělat?

„Hodně dlouho mu bylo nepříjemné, když slyšel jméno Panenka. Zahraniční novináři psali, že jsem ho zesměšnil. Nesmysl! Vyplynulo to ze situace, v tu chvíli to pro mě byl nejjednodušší způsob, jak dát gól,“ vypráví Panenka. „Sepp je moc příjemný a veselý člověk. Akorát tenkrát těžce nesl, že ho neznámý kluk z Vršovic takhle prekabátil, jak říkají Slováci.“

Byl to jeden z mála momentů, kdy se Maier ocitl dole. S extra silnou generací kolem Franze Beckenbauera či Gerda Müllera byl zvyklý na fanfáry. Ještě jako zelenáči v pětašedesátém dotáhli Bayern do bundesligy a pak s ním drtili západní Německo i Evropu.

Mimochodem, s Panenkou nepromluvil skoro třicet let. Ovšem tohle už je pryč, naposledy si spolu v Česku před pár lety zahráli golf a příjemně poklábosili. Maier přijel už jako důchodce, před odchodem do penze doma trénoval elitní gólmany v čele s Oliverem Kahnem.

Na Kočku z Anzingu, jak se Maierovi přezdívalo kvůli jeho reflexům a mrštnosti, byl spoleh. Náhradníky pouštěl do branky Bayernu málokdy (mezi srpnem 66 a červnem 79 nevynechal jediný zápas) a dodneška mu patří klubový rekord v počtu startů: někde najdete číslo 706, jinde 707. Téhle cifře se přes čtyřicet let nikdo nepřiblížil, až na konci této sezony se to může povést dalšímu srdcaři Thomasi Müllerovi.

Vlasatý brankář jako jeden z prvních chytal v rukavicích nadměrné velikosti, což se později stalo normou, a rád opakoval: „Abyste tuhle práci dělali dobrovolně, musíte být šílení.“ Jednou během zápasu marně naháněl po hřišti zatoulanou kachnu, a když v žertu prohodil, že se na trénink Bayernu přijde podívat populární zpěvák a herec Dean Martin, naštval spoustu televizních štábů, které tam jely zbytečně.

Spoluhráči jeho fórky milovali a v létě 1979 se o něj báli po těžké autonehodě. „Už 45 roků jsem tu nemusel být,“ poznamenal s vážnou tváří. „Nepřestávám děkovat Ulimu Hoenessovi.“ To on zařídil převoz Maiera do jiné nemocnice, kde určili správnou diagnózu a rychlou operací mu zachránili život. Pak už se k fotbalu nevrátil.

Pro fotbalové Německo jsou Maierovy kulatiny vzpruhou po nedávných chvílích smutku. Minulý týden zemřel Andreas Brehme, hlavní hrdina finále mistrovství světa 1990, a zkraje roku lídr Maierovy generace Franz Beckenbauer. „Chybí mi. Prošel jsem s ním skoro celý život,“ vyznal se Maier v narozeninovém rozhovoru pro Bild am Sonntag. „Musí tam nahoře na svého brankáře ještě chvíli počkat. Rád bych to dotáhl do stovky.“