Článek
Chotěbuz Úsměvy rozdával i po přestupu do Eintrachtu Frankfurt. Smál se pořád. Po famózním rozjezdu v bundeslize i později, když přišly první nezdary či trable mimo trávník. Ještě ve Frankfurtu mu od grilu shořela část balkónového vybavení, na jaře 2009 byl vyloučen z reprezentace, když kvalifikační nezdar v boji o MS 2010 s pěticí spoluhráčů tišil v jednom z pražských barů. Později byl omilostněn, do národního mužstva se vrátil.
Druhé narozeniny
Loni v říjnu šel ale smích stranou, když z Německa přiletěla zpráva, že vypadl z okna a s krvácením do mozku byl v bezvědomí převezen do nemocnice.
„Vím, že chybělo málo a neseděl bych tu. Nebo bych dělal tenhle rozhovor na vozíku," říká v exkluzivní zpovědi čtyřiadvacetiletý rodák z Teplic.
Patnáctý říjnový den roku 2011 může klidně slavit jako druhé narozeniny. Vypadl z okna hotelu, kde přebýval po přestupu z Frankfurtu do Chotěbuzi. Z výšky několika metrů. „Probral jsem se v nemocnici a nevěděl, co tam dělám. Ten pád si nepamatuju," přesvědčuje.
Miluje život, rád se baví. „Snažím se být v partě vůdce, dělat legraci," vypráví. I v poklidné Chotěbuzi si jej oblíbili. Servírky ho u kávy zdraví a přejí hodně štěstí, babičky se zmrzlinou na náměstí zpozorní a začnou si špitat, když Fenin pózuje fotografovi. S vřelým úsměvem prohodí i pár slov s poněkud subtilnějšími příznivci Energie. „Rozhodně jsem nechtěl spáchat sebevraždu," pousměje se.
Co se před pár měsíci stalo? Ve Frankfurtu řekli Feninovi krátce před koncem přestupního období, že nebude hrát. „Nechtěl jsem přijít o místo v reprezentaci, proto jsem musel rychle pryč," vzpomíná. Nejen na přání maminky odmítl izraelský Hapoel Tel Aviv, vzal Chotěbuz.
Hned první zápas byl ironií osudu proti Eintrachtu Frankfurt. Český útočník opustil hřiště za stavu 2:0. „Cítil jsem, že satisfakce je blízko," líčí. Jenže Chotěbuz o vítězství přišla. Góly soupeře vstřelili borci, kteří přišli místo Fenina. „Pak jsme prohráli další tři utkání. Já nedal ani gól a z plánu na postup byl boj o záchranu," posteskne si.
Prášky na spaní
Poprvé v kariéře zažíval pochybnosti. „Necítil jsem se šťastný jako člověk ani jako fotbalista. Bylo ubíjející, jak se mi nedařilo. K tomu jsem byl sám na hotelu, což člověku nepřidá. Nemáte kam utéct před černými myšlenkami. Ve stísněném prostoru vás dohoní," usměje se trpce. „Začal jsem brát prášky na spaní a tím všechno začalo," posteskne si.
Depresivní stavy na sobě nedal znát. Na veřejnosti se věčně smál. „Co se dělo za zdmi hotelu, nikdo netušil. A já sám jsem si nepřipouštěl, že se řítím do propasti. I kdyby mi někdo řekl, ať jdu k psychologovi, vysmál bych se mu. A určitě bych neposlechl," řekne upřímně.
Není žádným tajemstvím, že návštěva lékaře je mezi fotbalisty či hokejisty považována za slabost. Nemluvě o návštěvě psychologa. „Je to pravda," připouští Fenin. „Ve Frankfurtu jsem zažil motivační trenéry. Všichni se drží za ramena. Plácáte se navzájem a padají hesla:,Táhneme za jeden provaz, zvládneme to, jsme nejlepší.' Do sluchátek vám pouští:,Jsi nejlepší, nikdo ti nevezme míč.' V kabině jsme se tomu smáli," přiznává.
Upsychologa ale nakonec stejně skončil. Docent Prunner v Plzni Feninovi otevřel oči. „Bylo třeba určit přesnou diagnózu. Není normální vypadnout z okna," pokrčí rameny mladý útočník.
Překvapilo ho, jak vše vzali spoluhráči v Chotěbuzi. „Chodil jsem se dívat na tréninky. Aupřímně, nebylo příjemné jít mezi ně. Ale byli v pohodě. Strašně mi pomohli. Nic neřešili, vůbec se neptali. Pamatuju si, že za mnou ti starší byli v nemocnici bezprostředně po tom pádu, ale obsah hovoru si nevybavuju. A pak už všichni dělali, že se nic nestalo," líčí Fenin.
Přitom i jemu je jasné, že parťáci z kabiny určitě chtěli vědět, co se přihodilo. „Jenže zkuste za někým jít a zeptat se, proč vypadl z okna. Je to dost choulostivé téma. Zvláště tady v Německu," připomíná český borec, že západní sousedé na téma depresí profesionálních sportovců nežertují. Vždyť brankář Hannoveru Robert Enke kvůli nim spáchal sebevraždu. Ralf Ragnick odešel z pozice trenéra Schalke rovněž kvůli depresím, o sebevraždu se pokusil rozhodčí Rafati a další dva hráči profesionálních klubů v minulých šesti měsících přerušili kariéru kvůli syndromu vyhoření.
Neřešit blbosti
„V Česku bych byl terčem posměšků. Abyl bych ten první, který by se smál, kdyby někdo s takovým problémem přišel," přiznává s mírným úšklebkem Fenin. Jenže mluví o době před několika měsíci. „Dnes bych se určitě nesmál. Nejde o moc legrační téma," dodává s kamennou tváří.
Věří, že pád z okna nebude smutnou tečkou za jeho blyštivou, leč tuze krátkou kariérou.
„Už si nebudu dělat hlavu z blbostí, jako že přestřelím z metru branku. I když teď se mi to hezky říká, ale po prohře je situace jiná," usměje se. Zajde pak v případě potíží znovu k psychologovi? „Jednou za život by měl jít podle mě každý. Akdyž vám pomůže, proč se bránit dalším kontaktům," nezříká se Fenin, jehož kariéra se začala psát na jaře 1993. Ta druhá před pár měsíci, kdy na něj sáhla smrt.
„Poznal jsem sám sebe. Jsem zodpovědnější. Jestli platí, že co člověka nezabije, to ho posílí, pak budu ještě silnější. Na bilancování bude čas v pětatřiceti. Ještě chci hodně zažít. Je mi čtyřiadvacet. Mám pořád dost času, abych ukázal, že fotbal umím."
