Byl jsem mladé ucho a bál se, že nevydržím ani čtyři roky. Kadeřábek se upsal Hoffenheimu do roku 2025

Ale ve čtvrtek prodloužil v klubu kontrakt do léta 2025, což znamená, že odehraje deset sezon v jediném týmu. „Jsem vděčný a nadšený," říká v exkluzivním rozhovoru devětadvacetiletý reprezentant.

Uzavření nového kontraktu se vleklo několik měsíců. Co bylo důvodem? Licitovalo se o financích? O délce smlouvy?

Vůbec ne. Měl jsem kontrakt do léta 2023. Nicméně Hoffenheim přišel s nabídkou prodloužení. Byl jsem překvapený, ale současně poctěný. V devětadvaceti představuje smlouva na tři a půl roku ocenění za odvedenou práci. Vše vázlo na mých zraněních, která mě během posledních šesti měsíců provázela téměř bez ustání. Bylo mi nepříjemné řešit smlouvu a sportovní cíle v okamžiku, kdy nejsem týmu nic platný. Proto jsme se domluvili s vedením, že vše doladíme, až budu fit.

Nikdy v kariéře jste tak dlouhou pauzu ze zdravotních důvodů neměl. Neobával jste se, aby vedení klubu nepřehodnotilo postoj týkající se vaší budoucnosti?

Vůbec ne. Šéfové klubu chtěli kontrakt dořešit už při mém prvním zranění na začátku podzimu. Ale mně to bylo vážně blbé... Je fakt, že jsem nikdy takhle dlouho nepauzíroval. Když pominu problém s kolenem ještě ve Spartě, do osmadvaceti jsem neměl vážné zranění. Až teď se hromadila. Pochopitelně jsem vše intenzivně řešil. Dvě svalová zranění v tak krátkém sledu nutí k zamyšlení. Ale někdy prostě nejde určit příčinu s jistotou. Roli může hrát přibývající věk, chybějící odpočinek po mistrovství Evropy. I když osobně mám pocit, že zápasový rytmus je v mém případě lepší než dlouhá pauza.

Ale každý si přece potřebuje odpočinout. Odfrknout od neustálého fyzického i psychického zatížení.

Dovolená je určitě nezbytná. Ale v poslední době se mi zranění stalo vždy po nějaké pauze. Asi mi škodí. Může se to zdát úsměvné, ale pro mě jde o velké téma. Zranění kotníku, které mi způsobil soupeř, nelze ovlivnit. Ale svalové trable ano. Už jsme řešili, že v rámci individuálního tréninku během přestávek budu muset být na hřišti a plnit objem prostřednictvím fotbalových cvičení, abych z fotbalových stereotypů nevypadl.

Prodloužení kontraktu do léta 2025 znamená, že v Hoffenheimu odehrajete deset sezon. V dnešní době, kdy hráči mění kluby po roce či dvou, naprosto neuvěřitelné. Ba přímo obdivuhodné.

Může se stát cokoliv, ještě na metě deseti let nejsem. Ale jsem vděčný už jen za fakt, že mi Hoffenheim dal šanci. Jde o ocenění mých služeb a práce, kterou jsem zde odvedl. Nebyla tak špatná.

Když jste v létě 2015 přestupoval ze Sparty do Hoffenheimu, napadlo vás, že strávíte deset let na jedné adrese?

Vůbec ne. Pamatuji si jako dnes, když jsem podepisoval kontrakt na čtyři roky. Tehdy jsem si říkal, že snad s trochou štěstí vydržím do jeho konce. Byl jsem pesimista. A první rok mi moc důvodů k optimismu nepřidal. Z dosavadních sezon v Hoffenheimu byl tím nejhorším. Hráli jsme o záchranu, já se potřeboval adaptovat. Nedokázal jsem si představit, že vydržím čtyři roky, natož deset.

Jak moc se změnil Pavel Kadeřábek za šest a půl roku v Hoffenheimu?

Obrovsky. Z hlediska fotbalového i životního. Oženil jsem se, mám dvě dcerky. Vyspěl jsem fotbalově. Tehdy jsem byl mladé ucho. Byl jsem označovaný jako fotbalový talent, ale neuměl jsem jazyk, neměl představu, co mě čeká. Teď mám zkušenosti, zvládám němčinu, stal jsem se lídrem kabiny. Srovnávat? To prostě nejde.

Cítíte hrdost při představě, že máte blízko hranici dvou set bundesligových utkání? A to jako opora klubu, nikoliv coby náhradník paběrkující minutu po minutě? Vždyť mnozí z vrstevníků se ze zahraničí vrátili s nepořízenou.

Mám pochopitelně kamarády, kteří hráli venku. Já měl štěstí i na trenéry, protože jsem pod každým hrál. Když jsem ze sestavy kvůli zranění vypadl, musel jsem o pozici bojovat, ale pokaždé jsem se vrátil. Já klukům vracejícím se domů rozumím. Sedět venku rok a půl na lavičce, to bych taky nedával. Ale nikdy jsem nedostal příležitost přemýšlet o změně.

Nikdy jste si neříkal, jaké by bylo změnit adresu? Zkusit jiný klub, jinou soutěž?

S přibývajícími sezonami člověk zjišťuje, jak vše funguje v dalších klubech, ostatních ligách. A já zjistil, jaký máme v Hoffenheimu komfort. Patříme zázemím mezi top tři kluby v bundeslize. Navíc mě baví fotbal, který hrajeme. Od doby působení trenéra Nagelsmanna chceme udávat tempo, předvádíme ofenzivní fotbal, hrajeme na tři obránce. Vše mi prostě sedí. Jsem tady nadšený. Posunout se výše znamená jít do Bayernu nebo Dortmundu. Když pominu první sezonu, pořád hrajeme na špici. Jsme blízko pohárové Evropě a nestrachujeme se o záchranu. Hrajeme stabilně vysoko. Podívejte se na Brémy, Schalke či Hamburk. Giganti, kteří skončili ve druhé lize.

Za šest a půl roku v Hoffenheimu bylo vaše jméno opakovaně spojováno s přestupem. Bylo však někdy skutečně blízko k realizaci transferu?

Jedinkrát! Před třemi lety jsem řešil zájem AS Řím. Jenže to nebylo tak, že by Italové poslali konkrétní nabídku. A hlavně jsme tehdy s Hoffenheimem skončili třetí, takže jsme další sezonu hráli Ligu mistrů. Poprvé v historii klubu. Nechtělo se mi pryč. Už jsem znal mentalitu, pronikl do fotbalových zákonitostí. Když nabídka nebyla konkrétní, nebylo co řešit.

Dohrajete kariéru v Hoffenheimu? Nebo se po naplnění deseti sezon vydáte ještě na nějakou jinou adresu?

Myslím, že je brzy řešit, co bude za tři a půl roku. Sportovnímu řediteli jsem dal jasně najevo, že nemusí mít obavy o moji motivaci. Já nejsem typ, který si teď řekne, že podepsal kontrakt na tři a půl roku, tudíž má vystaráno. Pořád mám ambice. Jasně, člověk se s přibývajícím věkem zlepšuje hůře. Ale pro inspiraci nemusím chodit daleko... V Bayernu září Robert Lewandowski. Ve třiatřiceti hraje každou sezonu lépe.

V klubu jste společně s brankářem Baumannem, který přišel o rok dříve, služebně nejstarší. Jak vás vnímají spoluhráči?

V legraci mi říkají legendo. Mám v kabině dobrou pozici. Za šest a půl roku jsem si ji vybudoval. A stejně tak u fanoušků, kteří mě mají rádi a jsou nadšení z mojí věrnosti.

Káráte občas mladší parťáky?

Ne, nikdy! Zažil jsem ve Spartě, že jsem za špatnou přihrávku od starších hráčů dostával sodu. Nesnášel jsem, když to dělali. A moc dobře si to pamatuji, proto se k mladým chovám jinak. Když se mi něco nelíbí, snažím se vše vysvětlit. Vezmu si třeba dotyčného stranou a vše probereme v klidu. Ale na hřišti na nikoho neřvu!

Je pro vás velkou metou hranice 200 bundesligových zápasů?

Když vše půjde dobře, ještě v probíhající sezoně bych mohl odehrát dvoustý zápas za Hoffenheim ve všech soutěžích. Zatím mám sto osmdesát osm startů. Sám jsem si hledal, kolik odehráli v bundeslize ostatní kluci. Vím, že jsem překonal Tomáše Rosického a Jana Kollera.

Rekordmanem je David Jarolím s 318 zápasy.

Ten je nepřekonatelný... Ale třeba druhý Theo Gebre Selassie (271) nebo třetí Jirka Němec (256) představují výzvu. Samozřejmě za předpokladu, že moje zdraví bude lepší než v předešlých měsících.

S klubovou „dlouhověkostí" úzce souvisí plnění reprezentačních povinností. Bude vaším posledním startem v národním dresu vydařené utkání proti Nizozemsku na mistrovství Evropy?

Nároďák v sobě nemám uzavřený. Od konce léta se mi sypalo zdraví. Proto jsme se s trenérem domluvili, že podzim vynechám. A hned na začátku nového roku přišlo další zranění. Jsem v kontaktu s hráči, a když budu zdravý, chci reprezentovat.

V baráži o mistrovství světa čeká národní mužstvo Švédsko. V případě úspěchu pak lepší z dvojice Rusko – Polsko. Je šance na postup do Kataru reálná?

Je nepříjemné, že oba zápasy jsou na půdě soupeře. Jistou výhodou by bylo, kdyby se hrálo bez diváků. Každopádně v osudí byli náročnější soupeři. Dostali jsme druhou šanci díky Lize národů. A měli bychom ji využít.