Článek
Co vás jako první napadne, když se zmíní Karel Brückner?
Že to byl nejprogresivnější kouč, kterého jsem poznal a zažil. Jsem velice rád, že mě trénoval. Nastupoval jsem pod ním ve dvou obdobích. Nejprve když jsem se vracel z vojny v roce 1976 a přestoupil jsem do Sigmy. Tehdy byl Karel Brückner začínající trenér. Podruhé jsem v jeho týmu byl v sezoně 1983/84, kdy jsme postupovali do první ligy s patnáctibodovým náskokem před Zbrojovkou Brno. Na tu dobu přinášel nevídané progresivní věci.
Jaké?
Jako první dám příklad, který se týká kondice. Předtím nás trenéři honili, a když někteří hráči zvraceli, tak si ti trenéři pochvalovali, jak parádně trénujeme. S Karlem Brücknerem jsme byli na soustředění v Nymburce a běhali jsme takové pětiminutovky a desetiminutovky. Když jsme doběhli, měřili jsme si tepovou frekvenci. Normálně by měla být okolo 160 za minutu, ale my měli 180. Pan Brückner řekl něco, co mě šokovalo, a nevěděl jsem, jestli si nedělá srandu: ‚Kurňa, to je na prd. Běžíte moc rychle.‘ Říkal jsem si, jestli se nezbláznil. Ale myslel to vážně.
Nejvíc se hovoří o jeho taktických prvcích a standardních situacích.
Ano, trénovali jsme třeba zakládání útoku, což ještě dlouho po něm nikdo neznal. Cítil jsem, že je to obrovská výhoda oproti soupeřům. Já hrál libera a on mě cepoval, že hraju s moc velkým odstupem za ostatními. Chtěl, abych byl co nejblíž dalším obráncům. Hráči stahovali soupeře s sebou a vznikal prostor pro náběhy. I sám říkal, že se inspiroval basketbalem. Presink, zóna, v basketbalu je to na menším prostoru. Když jsem ho v televizi sledoval, viděl jsem ty principy.
Co ty standardní situace?
Třeba při obranných začal bránit zónově. Přiznávám, že mě to hodně zajímalo. Každý měl prostor, o hráče soupeře jsme se nestarali. Pamatuji si, že když jsem pak byl sekretářem klubu, seděl jsem na tribuně při jednom zápase a za mnou byli trenéři Slavie. Ti se chytali za hlavu, když nikdo z našich hráčů soupeře nehlídal. Ale ani v Evropě se v té době takhle nebránilo. Přenosů tolik nebylo, ale když jsem finále nějakého poháru nebo jiné utkání sledoval, nebylo to tam. Všichni se hádali, objímali, sváděli souboje. Ostatní byli překvapení i ze signálů při útočných standardkách.
Takže byl i v rámci Evropy pokrokový?
Ano. Potvrzují to i výsledky v Evropě, kdy se Sigmou na začátku devadesátých let vyřadil Fenerbahce nebo Hamburk. Soupeři na jeho styl nebyli připravení. Byl výjimečný nejen u nás, ale i v Evropě. U nás byl první, kdo hledal ve hře nějakou kulišárnu, mezery, jak překonat soupeře. Hodně mě ovlivnil. V něčem, jako například v komunikaci, jsem byl jiný, ale ve fotbalových věcech na něj nedám dopustit. Vážím si toho, že jsem mu byl několik let blízko.
Vlastimil Palička na archivním snímku z roku 2011
Jakou školou pro vás bylo, když jste mu dělal asistenta?
Zajímavou. Šli jsme na trénink a já do poslední chvíle nevěděl, co po mně bude chtít. To mi vadilo. Byl jsem začínající trenér, potřeboval jsem se připravit. Vždycky jsem měl prvních dvacet minut a pak jsem nikdy nevěděl, co dál po mně bude chtít. Nechtěl jsem improvizovat, zároveň jsem z něj měl velký respekt. Každý trénink s ním byl jako maturita. Jestli to dělám dobře, nebo špatně. Po letech jsem mu ale rozuměl.
V čem?
Dělal věci, které nikdo neznal. Neměl potřebu se o tom s nikým bavit, ani s asistentem. K sobě si pouštěl jen málo lidí, komunikace s ním byla složitá, ale odborně byl skvělý. Vypíchnu i další věc, kterou jsem na něm hodně obdivoval.
Karel Brückner a Pavel Nedvěd během exhibičního utkání v rámci oslavy 100 let Sigmy Olomouc.
Jakou?
Uměl perfektně odhadnout stav hráčů. Dokázal poznat, v jakém rozpoložení mužstvo je, a to neměl žádné přístroje nebo technologie. Dám příklad. Měl třeba naplánovaný trénink na rychlost, ale při rozcvičení mu přišlo, že je mužstvo unavené, že hráči mají těžké nohy. Tak trénink úplně změnil. Vždy chtěl, aby měl trénink smysl a efekt. Jiní trenéři v té době by trénink nezměnili, on byl jiný.
Jeho nejvýraznější období přišlo v reprezentaci, se kterou hrál skvělý fotbal a skončil na Euru 2004 bronzový.
K tomu mám taky jednu historku. Když jsem byl jako trenér v Jablonci v roce 2001, řešilo se, kdo bude novým trenérem reprezentace. Kandidáti byli Brückner, Petržela a Jarabinský. Pro mě bylo jasné, že by to měl být pan Brückner. Ale byli jsme po tréninku na obědě a přišel náš vedoucí mužstva a říkal: ‚Sakra, to je špatné. Oni zvolili Brücknera.‘ Když jsem to slyšel, naštval jsem se. Hned jsem odvětil: ‚Co? Ten dá reprezentaci do pořádku.‘ A taky dal. Ani někteří lidé ve fotbalovém prostředí o něm pořádně nevěděli, což bylo smutné. Ale pan Brückner přesvědčil i ty, kteří mu nevěřili, že je skvělý trenér. Byl o několik let vepředu. Je neuvěřitelné, co dokázal.
