Bartek o konci kariéry: Nechtěl jsem být maskot. Poháry bych rád zažil klidně i jako uklízeč, tramvaj můžu řídit časem

Jak vám zatím sedí nová role?

Užívám si to a nehroutím se. Jedna fotbalová kapitola skončila a přirozeně začíná nová. Rozkoukávám se a učím se.

Coby asistent nejste úplný nováček: kolem střídačky jste se pohyboval už během přípravné Tipsport ligy čili ještě před oficiálním oznámením konce kariéry.

Trochu jsme to zakamuflovali, ještě to nešlo dělat úplně viditelně. Navíc v prvním zápase proti Táborsku jsem ještě dvacet minut hrál. Teď už jsem asistentem na plný úvazek.

Přitom jste vždycky říkával, že až skončíte, půjdete řídit tramvaj. Byla to recese, nebo jste to myslel vážně?

Klidně bych si udělal řidičák na tramvaj, zajímalo by mě to. Ničeho se nebojím: kdyby už pro mě ve fotbale nebylo místo, šel bych do klasické práce. Ale upeklo se to tak, že můžu pokračovat v Bohemce, což je pro mě ta nejlepší varianta. Možná na ty tramvaje dojde někdy jindy. (usmívá se)

Co vás na nich láká?

Mám MHD rád. Ví se o mně, že auto na přesuny po městě moc nepoužívám. Kluci by mě pořád někam chtěli vozit, ale proč? Od nás z Hostivaře to mám na tréninky do Uhříněvsi dvě zastávky vlakem. Vezmu si knížku a jsem v pohodě, nestresuju se na zacpaných silnicích.

Mimochodem, už jste odevzdal týmovou kasu novému pokladníkovi?

Rád jsem se jí zbavil. Udělal jsem závěrečný účet a všechno předal o rok mladšímu Martinu Dostálovi. Upřímně, neměl jsem moc čas na to, abych sledoval pozdní příchody a další věci, vždycky jsem se v první řadě soustředil na sebe. Kolonku na stěhování z hráčské do trenérské kabiny v sazebníku naštěstí nemáme, ale budu muset někam pozvat nové kolegy trenéry. Vyřešíme to třeba dobrou večeří.

Je příjemnější zažívat zimní dril z druhé strany?

Už jsem klukům vyprávěl, jak je nádherné jít si zaběhat jen tak, ze svobodné vůle. Nekmitám podle tréninkových plánů, ale cítím, že tělo potřebuje pravidelný pohyb i po konci kariéry, zvlášť když si ještě budu chtít občas zahrát za béčko. Nechci být ve třetí lize za blbce, který žije z podstaty a z 307 ligových zápasů.

Jak těžké bylo říct si dost a skončit?

Byl to delší proces. Už v říjnu se mě Jarda Veselý ptal, jestli bych mu nechtěl dělat asistenta. Vážil jsem si toho a kývl jsem s tím, že by mě mohlo bavit být spojkou mezi áčkem a béčkem. Nechtěl jsem být osmnáctým nebo devatenáctým hráčem v ligovém týmu, to už by nebylo pro mě. Role maskota by mě nenaplňovala ani v mojí milované Bohemce.

Po podzimu je nečekaně sedmá, odešel jste v nejlepším.

Takhle jsem ani neuvažoval. Na podzim jsem už nebyl stěžejní hráč, kluci to perfektně zvládali i beze mě. Vzal jsem si nějaký čas na rozmyšlenou a vyšlo mi, že v pozici asistenta budu daleko platnější.

S vaším šéfem Jaroslavem Veselým si vyhovíte?

O tom nepochybuju, známe se dlouho a tykáme si. Přednášel mi, když jsem studoval trenérské béčko, a sledoval moji práci u mládeže Bohemky. Mám za sebou pět let u různých týmů, takže přechodu k áčku nic nebránilo. Nejsem ten, kdo by chtěl hrát na sílu co nejdéle a držet se kariéry zuby nehty. Je těžké vybrat správný moment, ale snad jsem ho trefil.

Fotbalové odcházení je složité, vyprávět může třeba Cristiano Ronaldo.

Má za sebou dlouhou kariéru se spoustou trofejí a byl zvyklý být číslo jedna. Těžko ho soudit. Já jsem úplně jiný případ, skončil jsem s klidným srdcem.

Šla na vás nostalgie? Třeba během natáčení rozlučkového videa?

I žena mi říkala, že mám skleněné oči, ale to bylo spíš tím, že jsem se před kamerou pořád smál. Já to chtěl udělat do srandy, ovšem náš mluvčí mi říkal, že by to mělo být vážnější. V pořádku, mělo to ohlas.

Pro část fanoušků to bylo překvapení, ale spoluhráči o vašem konci věděli déle, viďte?

Klukům jsem to oznámil v kabině po poháru s Hlučínem, což byl poslední zápas podzimu. Mohl bych jít ještě na rok nebo na dva někam do druhé ligy, ale to mě nelákalo. Jsem v Bohemce celý život a za nic jsem ji nehodlal měnit.

Zastavil jste se na 295 prvoligových zápasech v dresu „klokanů", víc jich stihl jen dnešní kapitán Josef Jindřišek. Kromě něj jste přeskočil všechny klubové legendy včetně Antonína Panenky či dlouholetého rekordmana Zdeňka Prokeše, obránce z mistrovské sezony 1982/1983. Splnil se vám sen?

Tohle je mnohem víc než splněný sen. Bohemce jsem fandil už jako kluk a vyrostl jsem v ní, ale ještě v dorostu by mě nenapadlo, že se budu fotbalem živit. A nakonec je z toho přes 300 prvoligových startů...

Došel byste k nim, i kdyby vás tenkrát na náboru nevybrali?

Kdo ví, možná bych dělal něco jiného než fotbal. A třeba bych se do ligy dostal jinou cestou. Ostatně ani v Bohemce to nebylo přímočaré, v áčku jsem začínal ve třetí lize. Bylo léto 2005. Měl jsem kliku, že si mě trenér Busta vybral, na druhou stranu klub měl těsně po znovuzrození spoustu problémů.

Nejvíc prvoligových startů za Bohemians

Soudní tahanice, zpožděné výplaty, kočování na tréninky po celé Praze... Nebál jste se, že to křehký klub neustojí?

Ještě mi nebylo ani dvacet a vůbec jsem netušil, o co kráčí. Jediné, co mě tenkrát zajímalo, byl fotbal. Věk byl pro mě výhoda, neřešil jsem nic okolo. Pro Bohemku to nebyly snadné časy, ale nakonec se z toho dostala. Jsem rád, že jsem mohl být u toho a pomoct klubu z nejhoršího.

Zocelila vás tahle doba?

Pro moji kariéru možná bylo zásadní, že jsem začínal až ve třetí lize. Dneska už to nezjistíme, ale říkám si, že kdyby Bohemka tenkrát byla zavedeným ligovým klubem, třeba bych se do áčka tak rychle nedostal.

Po dvou letech od znovuzrození se vám povedlo vrátit do první ligy, ale hned v následující sezoně přišel sestup, který jste zažil i v roce 2012. Drsná zkušenost?

Ze začátku jsme byli jako jojo: postup a sestup. Pak jsme tu houpačku zastavili a i klub se postupně stabilizoval. Letos na jaře jsme to taky měli nahnuté, ale naštěstí jsme baráž s Opavou zvládli. Posílilo nás to a měli jsme výborný podzim, sedmé místo je příjemné.

Během let jste se vypracoval ve fotbalového všeuměla, kromě brankáře a stopera jste hrál víceméně na všech postech. Kde vám bylo nejlíp?

Všude. Bylo mi jedno, kde jsem naskočil. Hlavně že jsem hrál, to pro mě bylo nejvíc. Pro hráče je velké plus, když nemá jen jeden post. Ve fotbale je to většinou tak, že když váš konkurent hraje dobře, máte smůlu. Zatímco já skoro pořád lepil díry podle toho, jak tým a trenér potřeboval.

Ještě letos jste při personální nouzi zaskakoval na hrotu útoku.

To je zajímavý post, nahoře mě to bavilo i teď ve čtyřiatřiceti. Jenže nejsem moc gólový typ, takže nemůžu hrát v útoku dlouhodobě. I proto jsem nejvíc času strávil na krajích, u lajny jsem byl doma.

Pořád mluvíme o Bohemians, ale jak vzpomínáte na jaro 2009 a hostování v Kladně?

Myslíte moje zahraniční angažmá? (usmívá se)

Byl to jediný půlrok, kdy jste opustil Ďolíček.

Dalo mi to strašně moc. Trenér Hoftych mi v Bohemce na rovinu řekl, že bude ve druhé lize sázet na starší kluky, tak jsem šel pomoct k záchraně Kladnu. Bylo mi jednadvacet a nabral jsem spoustu zkušeností. Povedlo se nám porazit mistrovskou Slavii, dal jsem gól v Olomouci a po dvanácti zápasech jsem se vrátil do Bohemky.

Už jste ji nikdy neopustil. Copak se za ty roky neobjevila žádná nabídka, která by vás lákala?

Neobjevila. Nabídky jsem dostával, ale žádná nebyla dostatečně zajímavá. Nemělo pro mě smysl, abych v Česku šel jinam, a ani z ciziny nic speciálního nepřišlo. Ničeho nelituju. V Bohemce jsem byl spokojený a nakonec to pro mě dopadlo krásně.

Co jste vlastně se svým srdcovým klubem nezažil? Napadají mě jen evropské poháry a zrekonstruovaný Dolíček.

Asi to tak bude, na oba tyhle svátky zatím čekáme marně. Ďolíček je specifický stadion s obrovským kouzlem a soupeři k nám neradi jezdí, ovšem už by to chtělo nový kabát.

A ty poháry?

Zažil jsem postupy do ligy, což byla pokaždé nádhera, ale vyhrát trofej a nakouknout do Evropy by bylo ještě o kousek víc.

Třeba to zažijete jako trenér.

Nevadilo by mi to v kterékoliv pozici. Ani jako uklízečovi. (usmívá se)

Zpátky do současnosti. Kromě vás odešel produktivní tandem Roman Květ & Petr Hronek, ale další zajímaví hráči přišli: plzeňský brankář Martin Jedlička, jeho parťák Aleš Čermák či exslávistický ofenzivní univerzál Jan Matoušek. Co vy na to?

Odchody můžou fanoušky mrzet, na druhou stranu je dobře, že o kluky byl zájem. Je to důkaz, že tým funguje. Kdyby o naše hráče nikdo nestál, něco by bylo špatně. A příchody? Je vidět, že Bohemka dávno není béčkový klub, nebojí se sem chodit ani známá jména. Časy se mění a můžeme z toho těžit.

Z vašeho konce může těžit kapitán Josef Jindřišek, jenž dlouho nepřijde o klubový rekord v počtu ligových zápasů za Bohemians. Přitom si byl jistý, že ho jednou překonáte.

Já mu vždycky říkal, že bude těžké ho přeskočit. Pepa je přírodní úkaz a v pohodě může hrát ještě hodně dlouho. Poctivě na sobě pracuje a já ho mám moc rád: nejen jako fotbalistu, ale především jako člověka. Nevadí mi, že ho nepředeženu. Nejsem ten, co by zůstával jen kvůli rekordům.

A jaké je o sedm let staršího Jindřiška trénovat? Poslouchá vás?

Má trochu zdravotní problémy a zatím s námi ještě netrénoval. Každopádně s Pepíčkem se známe hodně dlouho a myslím, že mezi námi absolutně nebude problém ani po změně mojí role.

Problém ale bude stíhat tréninky mladších žáků, které jste cepoval doteď, ne?

Tohle bohužel padá. Dost mě to mrzí. Práce u kluků mě naplňovala, a když jsem jim to říkal, viděl jsem na několika tvářích slzičky. Ovšem nabídka asistování u áčka se neodmítá, což chápou rodiče i děti. Jakmile mi to čas dovolí, zajdu se na ně podívat.

Zatím máte trenérské áčko, zbývá vám už jen profilicence a potenciálně kariéra hlavního trenéra u ligového týmu. Půjdete do toho?

V příštím roce to půjdu zkusit, profilicence se mi neztratí. Je těžké se tam dostat, přetlak bývá velký. Ale takhle jsem šel i na áčko a vzali mě hned napoprvé. Nějakou praxi už mám a na zkoušky se svědomitě připravím, abych sobě a Bohemce neudělal ostudu.