ANALÝZA: Moyes versus Šilhavý. Proč národní tým nedokáže ze Součka vytěžit maximum

Role, kterou plní Souček v národním týmu, je totiž diametrálně odlišná od té, kterou zastává ve West Hamu. Hlavním problémem, který vyplave na povrch při porovnávání statistických údajů, je herní styl.

Například obě neúspěšné duely s Albánií (1:1, 0:3) i bezbrankovou remízu v Moldavsku odehrála reprezentace ve formaci 3-4-3. David Moyes, kouč West Hamu, oproti tomu sází na tradičnější 4-2-3-1, což středu pole přináší jednoho hráče navíc.

Nejčastějšími parťáky v srdci zálohy jsou v klubu pro Součka Edson Álvarez a James Ward-Prowse. A tahle trojice se může pyšnit záviděníhodnou kompatibilitou. Álvarez zastává roli klasické šestky, která se nejčastěji stahuje mezi stopery. Ward-Prowse může naopak, ač z hloubi pole, realizovat ofenzivní nápady díky své skvělé kopací technice. Souček pak působí v roli téměř basketbalového pivota. Aktivní je jak ve vlastním vápně, kde je využíván pro bránění centrů ze stran, tak v tom útočném, kde doplňuje hrotového útočníka. Vždyť k celé pětině jeho dotyků s míčem dojde v jednom z pokutových území (14 % v obranném plus 6 % v útočném), což by pro průměrného středopolaře platilo za minimálně podivný údaj.

Mezihry si naopak z celého tria užije nejméně, což je na počtu dotyků s balonem zřetelné. Álvarez jich za jedno utkání zaznamená průměrně 55, Ward-Prowse 63,5 a Souček pouze necelých 32. Podobné to je i v počtu úspěšných přihrávek (Álvarez 35,5, Ward-Prowse 33,2, Souček 15,7).

Reprezentace? Diametrálně odlišný příběh. V dosavadním průběhu kvalifikace na ME 2024 zapisuje Souček průměrně 91 dotyků a 54,2 přihrávky na zápas. Značný nárůst, i když přihlédneme k faktu, že oproti West Hamu je střední řada národního mužstva oslabena o jednoho člověka.

To ale neznamená, že by se Souček v národním týmu nevěnoval tomu, v čem exceluje. Vždyť soubojů podstoupí více než u Kladivářů, a to jak vzdušných, tak těch na zemi. Zachytí navíc i podobné množství nahrávek. V reprezentaci je také úspěšnější ve vzdušných soubojích (85 % proti 59 %), to lze ale přičíst faktu, že West Ham jej častěji vyhledává i dlouhými nákopy od vlastního brankáře. A vyhrát takovou hlavičku je o poznání obtížnější, než tu, při níž jen odvracíte vysoký pas gólmana soupeře.

Potíž se skrývá v tom, že pod Šilhavým na Součka připadá i valná většina invence. Takže místo toho, aby kapitán využil svoji vyspělost ve vzdušných soubojích v útočné i obranné šestnáctce, plní roli playmakera. Častokrát se tak ani do vápna při centrech spoluhráčů nestihne dostat, a i přes svoji výšku čeká na odražený míč ve druhé vlně. Jeho hlavní přednost tak zůstává nevyužita. A kdyby se v národním týmu Souček do pokutového území tlačil více, zůstane za ním, vzhledem ke štíhlejší záložní řadě, uprostřed pole nevyplněný prostor…

Největší problém role Součka v Šilhavého systému začne být evidentní v okamžiku, kdy vedle něj nastoupí Alex Král. Ten se totiž v kvalifikaci potká s míčem průměrně 42krát za 90 minut. Takže záložník West Hamu musí tvořit ještě více, což sice v domácím duelu s Albánií (1:1) vedlo k asistenci u branky Václava Černého, ale jednoduše by to nemělo být primární náplní jeho práce. Součkovy přednosti totiž jednoznačně tkví v něčem úplně jiném.

Na realizačním týmu reprezentace tak je, aby před klíčovými kvalifikačními duely s Polskem (17.11.) a Moldavskem (20.11.) dokázal Součka ideálně využít. Změna formace na podobnou té, jíž používá West Ham, by tomu dle dostupných dat mohla pomoci.