Článek
Helsinky (od našeho zpravodaje) - Debutoval v roce 2012 na unikátním šampionátu ve Švýcarsku. S nadsázkou lze říct, že český tým tehdy umlčel autory tvrzení, že florbal je sportem čtyř zemí, když zcela vyhořel a skončil až sedmý. Od té doby ale už jsou souboje o světové medaile pokaždé doménou čtyř světových velmocí a nezdá se, že by jejich pozice byla v ohrožení.
„Ale Lotyši s Nory se přibližují, Slováci nemají takové zázemí, ale Radomír Mrázek jim vštípil tvář,“ oceňuje práci českého kouče. „A my jsme národ, který dokáže brát ostatní země vážně. Nemám v tomhle rád švédskou mentalitu,“ přiznává Ondrušek, jenž v minulosti ve Švédsku působil v dresu Warbergu.
Švédi mají podle něj v nátuře přehlížet papírově slabší soky. „Ani nezdraví, připadáte si vedle nich jako malomocní, to nemám rád. Strašně doufám, že na to doplatí, takhle se vítězný tým nechová,“ vyčítá florbalové velmoci.
Pro Česko představovala dlouho neporazitelného hegemona. Na jedinou výhru z roku 2014 se povedlo navázat až letos při posledním vzájemném souboji v Plzni i zásluhou mladíků, kteří si příjemný vítězný návyk a s tím spojenou sebedůvěru přenesli z juniorů.
Ondrušek si nováčky v týmu vzal před šampionátem na pohovor. Ne snad, že by jim musel popisovat zákonitosti dospělého florbalu. „Spíš jsem chtěl, aby cítili, že jsou plnohodnotnou součástí týmu a kdyby něco nebylo v pohodě, aby přišli a řešilo se to,“ vysvětluje.
Kapitán české florbalové reprezentace Tom Ondrušek, za ním trenér Petri Kettunen.
Sám podobné uvítání mezi dospělými nezažil. „Kdyby za mnou tehdy třicetiletí hráči přišli, že jsou rádi, že jsem tady a abych s nimi šel bojovat o co nejlepší umístění, určitě by mi to pomohlo. Ale to se nedělo,“ vybavuje si.
„Ono ruku na srdce, pro mě jsou ti kluci konkurence. Ale to je přirozený vývoj. Buď na to ve třiceti máte, nebo jsou ti mladší lepší,“ ví Ondrušek, jenž třicítku oslaví příští rok.
Na nastupující generaci například kolem Filipů Langra s Formanem či Matěje Havlase vidí kromě sebevědomí i odlišný herní styl. „Hrají florbal od útlého věku, já začínal někdy v devíti. A my se florbal učili jinak,“ srovnává.
„Když jsem se začal prosazovat, byl florbal hodně útočný, relativně stojatý a umožňoval spoustu kombinací. Pocitově to bylo zábavnější,“ vzpomíná Ondrušek. Teď je hra více založena na soubojích.
„U těch top týmů už vnímám pět šest let, že na mezinárodní úrovni je to úplně jiný sport. Dřív jsem měl pocit, že severské týmy vybírají hráče podle váhy a výšky a až pak podle dovedností. Teď to tak není, ale kdo je velký a silný, má pořád velkou výhodu,“ vidí.
Diváci chtějí souboje
Tomu podle Ondruška ale neodpovídá rozhodcovský metr v české nejvyšší soutěži. A nejen podle něj. „S tím se musí něco udělat, byť to samozřejmě nepůjde lusknutím prstem. Třeba zápas s Norskem byl chvílemi už za hranou, ale v české lize by se hrálo padesát minut čtyři na čtyři,“ vadí českému kapitánovi.
Styl hry blížící se hokejové tvrdosti by podle něj ocenili i diváci. „Samozřejmě nemusí praskat kosti, ale když jsou tam nějaké potyčky, hity, to lidi zajímá. Ne, aby si hráči jen přihrávali a když přijde první souboj, rozhodčí pískne, aby měl zápas pod kontrolou. Jestli chceme, aby na florbal chodili lidé, musí se to změnit,“ má jasno útočník Chodova.
