Článek
Pro zbytek kádru je maximem pět účastí, ostatně reprezentační rekordy už Jendrišák překonal ve všech myslitelných kategoriích. Góly, nahrávky, počet zápasů… A to z reprezentace na čas po neshodách s předchozím reprezentačním koučem Petrim Kettunenem vypadl.
„Obzvlášť s tou pauzou jsem s tím nepočítal, ani jsem to neměl jako cíl. Ale když přišel zápas, kdy jsem měl rekord překonat, tak nervozita přišla,“ přiznává. Poprvé za národní tým naskočil v roce 2009, odehrál v něm 136 utkání. A další přibudou.
„Je to dlouhá doba, a když jsem útočník, tak se k těm rekordům schylovalo. Ale je to jen na pár let, v týmu jsou mladí kluci, kteří mají víc bodů než já v jejich věku,“ uvědomuje si. Za rekordy se ale nikdy nehnal, motivaci má úplně jinou. I proto se po minulém světovém šampionátu, který skončil stříbrným úspěchem, hned rozhodl, že se popere i o start v Malmö.
„Ani jsem se po předchozím mistrovství dlouho nerozhodoval. Klíčový byl pro mě ten tým,“ oceňuje partu, která se utvořila pod vedením kouče Jaroslava Berky. Před minulým šampionátem se povedlo zabudovat úspěšné juniory, v dalším cyklu už se kádr sehrával.
„Teď kluky mnohem víc znám a oni mě, předtím to bylo ještě takové hektické. Teď už máme i bližší vztah,“ pochvaluje si chemii s hráči i o patnáct let mladšími.
Přijal roli, kdy na hřišti už není pro soupeře českou hrozbou číslo jedna, o to více se snaží posouvat mladší hráče. „Baví mě to, jinak bych tu nebyl. Ale hlavně chci být v reprezentaci díky své výkonnosti a vyhrávat, roli mentora bych mohl dělat i v realizačním týmu,“ připomíná.
O světové medaile se navíc bude bojovat v zemi, kde už Jendrišák působí jedenáctým rokem, žije tam s rodinou…
„Asi Švédsko teď beru jako domov, cítíme to tak, i když definitivně to ještě nemáme uzavřené. Samozřejmě že když jedeme do míst, kde máme rodinu, zase se nám vrací domů o dost hůř,“ říká havířovský rodák, který svou kariéru spojil s Linköpingem, kde to jako zahraniční hráč v nejlepší florbalové lize světa dotáhl až do role kapitána.
Na rozhodování si s partnerkou dávají ještě dva roky. „Plán je takový, že když malá začne chodit do školy, chceme mít jasno, kde budeme žít. Ve školce se ta změna udělá případně snáz než někdy ve druhé třídě,“ přemítá.
Do té doby nemá důvod Švédsko opouštět, zvlášť když se mu daří i florbalově. „Přišlo mi, že když jsem začínal, kluků přes 30 nebo i 35 let hrálo mnohem víc. Teď jich zvlášť v české lize moc není,“ porovnává. Čím to? „Florbal je mnohem náročnější na přípravu a na skloubení s prací a rodinou. Podmínky ve Švédsku to umožňují, v Česku je to složitější,“ doplňuje.
