Nástrahy angažmá v nejlepší lize planety? Migrační krize i volná švédská výchova

Před šestnácti lety si Radim Cepek jako první český florbalista zahrál mezi švédskými hvězdami sportu s děrovaným míčkem. Nyní v pozici reprezentačního trenéra už může ze švédských legionářů poskládat osu národního týmu pro světový šampionát, který v sobotu začíná v Rize.

Nejnovějším českým přírůstkem v zemi, která vyhrála osm z deseti světových šampionátů, je Tom Ondrušek. Čtyřiadvacetiletý útočník v dubnu vystřelil Chodovu v superfinále historický český titul a už věděl, že zamíří sbírat první zahraniční zkušenosti do Warbergu.

A začal objevovat nový svět. „Je to nejlepší liga na světě. Takže některé věci kolem, které úplně nefungují, musí člověk nějakým způsobem potlačit,“ popisuje po necelém půl roce ve Skandinávii.

Ani nejkvalitnější florbalová soutěž není plně profesionální, většina hráčů vedle florbalových povinností ještě alespoň na zkrácený úvazek pracuje. Ondrušek ani jeho přítelkyně zatím zaměstnání sehnat nemohli. „Jak jsou ve Švédsku problémy s imigranty, strašně se to projevuje na zapojení lidí do chodu státu,“ popisuje reprezentační útočník.

Migrační krize totiž přesytila úřady a ty nestíhají vyřizovat agendu ani pro cizince, kteří přišli do Švédska za prací. „Švédové jsou teď navíc hodně opatrní, koho si do státu vezmou,“ vypozoroval Ondrušek.

A tak musel řešit praktické trable, s nimiž při odchodu na sever ani nemohl počítat. „Každý musí mít tzv. personal number (osobní číslo), aby mohl získat práci. Ale bez něj jsem si nemohl doma ani zřídit wifi, získat bankovní účet, švédské číslo. A na to jsem čekal přes dva měsíce,“ popisuje.

Dříve přitom byly všechny formality otázkou maximálně pár týdnů. „Já to měl vyřízené rychle, ale ta největší imigrační krize přišla, až když jsem ve Švédsku byl. Navíc na jihu, kde působí Tom, je imigrantů víc,“ popisuje nejlepší český hráč posledních let Matěj Jendrišák, jenž ve Švédsku kroutí třetí sezónu.

Pro Ondruška je tak okruh činností, kterým se může vedle florbalu věnovat, hodně omezený. „Těžké je to obzvlášť pro přítelkyni, která nechodí na tréninky. Chodíme běhat, cvičit, máme krásný wellness od klubu, to je fajn. I město je fakt nádherné, ale tak osm hodin denně pak člověk nemá co dělat. A tak bojujeme, abychom co nejdřív měli práci,“ říká.

A nejde pochopitelně jen o využití volného času. „Když člověk sedí doma, nenaučí se švédsky, nezíská kamarády a pochopitelně ani nevydělá peníze,“ vypočítává. Zatím mu mzdu částečně kompenzuje klub. „Je to uzpůsobené, abychom tam s přítelkyní vyžili. Zaplatíme byt a zbytek víceméně utratíme za jídlo,“ líčí.

Proč tu vůbec jsem? Proč se nevrátím? I takové otázky proběhly Ondruškovi hlavou. „Kdyby byla nejlepší liga na světě v Česku, zůstal bych tu. Ale od osmnácti jsem v reprezentaci a vidíte, že se pořád zlepšujete, přesto některé hráče stejně nedoženete, protože hrají nejlepší ligu. Proto jsem to po škole vyhodnotil, že se chci posunout ještě na jinou úroveň. A florbalově i životně mi angažmá ve Švédsku hodně dá,“ je přesvědčený.

Vpřed ho ženou i příklady reprezentačních spoluhráčů, kteří se přes nelehké začátky přenesli a získali si ve Švédsku jméno. Milan Tomašík už v zemi tří korunek hraje florbal šestým rokem ve třetím klubu.

Se spoluhráči se domluví i v jejich mateřštině, přesto vidí, že pro cizince je stále těžké se uchytit. „Švédové mají svůj standard i příjmy vyšší než my, pro ně se práce shání líp. Ale cítím, že to je lepší než když jsem do Švédska přišel,“ porovnává.

Sám od léta vede florbalisty na sportovní základní škole. A pozoruje tak v praxi, že švédská výchova je odlišná od té české. „Děti dělají, co je baví. Když nechtějí na trénink, nejdou a vyrazí třeba místo toho na fotbal,“ popisuje.

„Přijde mi, že mají ve Švédsku obecně problém s morálkou, která je volnější. Třeba děti z ničeho nic přestanou trénovat. Rodiče za nimi vždycky stojí a člověk jim musí ukázat, co můžou a co už ne,“ vypráví Tomašík.