Článek
Když se vám před dvěma lety narodila dcera Karolína, slíbil jste jí medaili a také ji přivezl. Letos se vám krátce před šampionátem narodil syn Jakub. Dostal stejný příslib?
Určitě. Chci být konzistentní, aby dceři nezáviděl.
Pracujete na vysoké pozici ve společnosti EY, máte dvě děti. Je čím dal těžší najít čas na florbal, nebo už máte zajetý rytmus, jak vše sladit?
V roli otce pořád nejsem zajetý a už vůbec ne dvojnásobného, to ještě není ani měsíc. Určitě po mistrovství bude rodina moje priorita. Budeme se stěhovat, musím najít stabilitu mezi těmi třemi aktivitami. A jestli se může stát, že zjistím, že to nestíhám? To samozřejmě může.
Nikdy jste nepřemýšlel, že byste chytal už jen na nižší úrovni? Pro zábavu, bez tréninku.
Já se řídil radou mých strejdů, úspěšných ragbistů Jágrových. Hráli asi do čtyřiceti a říkali: „Dokud můžeš, tak hraj. Jak jednou přestaneš, už není cesty zpět."
Budete chtít zaokrouhlit počet šampionátů na deset za dva roky v Česku?
O tom se vůbec nechci bavit, už teď jsem schytával komentáře, že jsem starý… Četl jsem, ať jsem soudný a odmítnu nominaci. Ale spíš mě to hnalo, abych ještě víc času a úsilí věnoval přípravě.
Jak těžké pro vás bylo znovu najít motivaci se nachystat na mistrovství světa?
Je to vrchol dvouletého období a teď už nebylo těžké tu motivaci hledat. Horší je to, když je vrchol rok a půl daleko. A já začnu fungovat na maximum v situaci, kdy vím, že je to třeba. Tak to mám v práci, asi i doma a ve florbale to není jiné. Ne, že bych se na to úplně vykašlal, ale jedu to, co je potřeba. A když se blíží vrchol, snažím se tomu věnovat víc a víc.
Před minulým šampionátem jste vsadil i na dietu a zhubl…
Zase jsem se dostal pod stovku. Vyřadil jsem sacharidy, pečivo šlo pryč, nahradil jsem rýži a brambory zeleninou a luštěninami. Také jsem častěji rehabilitoval s rameny, připravoval jsem se s kondičním trenérem.
Baví vás chytat míčky stejně jako před těmi šestnácti lety na prvním šampionátu?
Je možné, že jsem to tehdy dělal s větším nadšením, ale moc si to nepamatuju. Pozitivní je, že spoluhráči jsou teď o deset patnáct let mladší, což mě trochu omlazuje. Mentálně i fyzicky stárnu asi pomaleji než někteří mí vrstevníci, aspoň mi to tak přijde. Negativem je, že s mými vrstevníky to pro mě bylo mnohem zábavnější. To mi chybí, je tam díra, tahle generace frčí na úplně něčem jiném.
V čem se to projevuje?
Mobily i počítače konzumují spoustu jejich sociální energie, což by jinak mohli věnovat týmu. Za naší éry, když mi bylo pětadvacet, šlo se do hospody, na diskotéku a většinou vyrazil celý tým. Dneska strhnout celý tým je skoro nemožné. Nedávno jsme měli školení, jak zvládat preference těch dvou generací. A školitel říkal, že jsme poslední generace, která když měla kamaráda, chtěla ho zahrnout do všech svých aktivit. Zatímco dnešní generace má kamaráda na florbal, kamaráda na počítačové hry, jiného třeba na sázení. Teď mluvím obecně, u reprezentace je to jiné, tam se potkáme párkrát za rok, máme dobré vztahy.
