Článek
Jak jste si užila atmosféru svého prvního Superfinále?
Užila, to nejde říct jinak. Tolik lidí tady na ženský florbal ještě nepřišlo. Tolik jich snad dorazí zase až v prosinci na mistrovství světa…
Ale boj o titul byl asi těsnější, než jste čekaly. Vítkovice dlouho vzdorovaly…
Je to tak. Sice jsme vedly 2:0, ale Vítkovice hrály čím dál tím lepší, tlačily se na nás, my se začaly bát o výsledek a byly to ještě větší nervy než ve finále poháru (tam Herbadent vyhrál až v prodloužení – pozn. red.).
Jaké bylo Superfinále proti Vítkovicím pro vás osobně?
Byl to pro mě hodně zvláštní zápas. Na jednu stranu holkám fandím, ale když jdu na hřiště, chci porazit kohokoliv. Já jim může jen pogratulovat, protože hrály fakt skvěle a jsem ráda, že jsme to finále nakonec zvládly.
Připouštěla si před zápasem výjimečnost toho duelu?
Zase tolik ne. Já si přála Vítkovice ve finále víc než Chodov, myslela jsem, že to bude i lepší zápas pro diváky, jen jsem se těšila.
Co jste si po zápase s bývalými spoluhráčkami řekla?
Jen mi popřály, že jsem se teda konečně dočkala na sklonku kariéry titulu. (úsměv) Ale tam jsou vesměs mladé holky, myslím, že se také dočkají, nemusejí být tolik zklamané.
Byla pro vás vidina mistrovského titulu jedním z důvodu, proč jste šla do Prahy?
Ne, to ne. Já jen chtěla změnit prostředí a zkusit hrát florbal někde jinde, dostat nový impuls.
Povedlo se?
Bylo to trochu složitější, nedostávala jsem tady tak velký prostor na hřišti jako ve Vítkovicích, protože je tu větší konkurence. Ale je výzva se s tím poprat.
Vítkovické vedení bylo na vás trochu naštvané, když jste odcházela.
To proto, že jsem jim dala vědět pozdě. Ale myslím, že trenér Martiník mi i přál, abych to zkusila také někde jinde.
Jaké budou oslavy premiérového titulu?
Asi divoké… Zajdeme na společnou večeři, pak se přesuneme na Lávku.
