Článek
Singapur (od našeho zpravodaje) – Přes švýcarský Chur zamířila před minulou sezonou do týmu Endre na ostrově Gotland, který se rozkládá mezi Švédskem a Litvou. „Žiju si tam svůj florbalový sen,“ vyprávěla v Singapuru po tréninku české reprezentace.
Takhle jste si svoji kariéru zatím vysnila?
Přesně tak, jde to krok za krokem. Je dobře, že jsem neudělala velký krok rovnou do švédské ligy, protože by bylo těžké si vybojovat pozici. Šla jsem hezky přes Švýcarsko, zase jsem poznala novou kulturu, kamarády. Došla jsem si pro ten florbalový sen, pro mě ideální scénář.
I tak to byl asi velký skok ze Švýcarska do nejlepší ligy florbalového světa.
Obrovský. Sama jsem nečekala, že bude tak velký. Peru se každým tréninkem o pozici v týmu, myslím, že už jsem si ji slušně vybudovala, protože momentálně působím v první lajně ještě se švýcarskou spoluhráčkou. Ale bylo to těžké, každý trénink je ohromně náročný. Teď jsme poslední zápas před šampionátem prohrály s jedenáctým týmem, měly jsme nakročeno na třetí místo – a rázem jsem sedmé. Rozdíly jsou minimální, to se mi na soutěži moc líbí, že je tak vyrovnaná, proto jsou Švédky tam, kde jsou. Čím víc hráček z Česka tam půjde, tím lépe pro reprezentaci.
Jak se žije na Gotlandu? Nebála jste se, abyste tam nebyla izolovaná?
Často se mě na to lidé ptají. Sice se řekne, že to je ostrov, ale stejně fungujete na nějakých 30 kilometrech i doma. Vyrůstala jsem na Kladně, také jsem si vystačila se školou, domovem a tréninky, tady je to stejné. Samozřejmě když se chcete dostat třeba do Stockholmu, jsou to čtyři hodiny trajektem, ale na to stejně není čas. Nestěžuju si, baví mě to a neřeším, jestli žiju na ostrově nebo pevnině. Mám tam perfektní podmínky, starají se o mě hezky, nemůžu si stěžovat.
Už jste stihla projezdit celý Gotland?
Měla jsem tam rodiče vloni v zimě, ale napadl sníh a netroufla jsem si autem v té kalamitě. Letos dorazili v létě, což bylo příjemnější a hezky jsme ho projeli. Je výhoda, že tam nežije moc lidí, takže jsou celkem prázdné pláže. Ostrov je specifický, s krásnou přírodou.
Jak se dopravujete na zápasy?
Záleží na finančních možnostech. Vloni jsme víc létaly, teď je to spíš trajekt a autobus. Podle toho, kde hrajeme, cesty vyjdou od čtyř do deseti hodin. Létání je samozřejmě pohodlnější, ale naší kapitánce to nezávidím, má strašný strach z létání a vždycky brečí. Už kvůli ní jsem ráda, když vezmeme trajekt, protože na to úplně nemůžu koukat. (úsměv)
Zvládáte ve Švédsku vedle florbalu pracovat?
Asi na tři hodiny denně chodím do McDonaldu. Řekla jsem si o to sama, nechtěla bych celé dny čekat doma na tréninky. Někdy zajdu do posilovny, ale jsem ráda, že tam můžu něco dělat. Všechny holky pracují, ty dny by byly strašně dlouhé, takhle mi to vyhovuje.
I na vašem Instagramu je znát, že už jste pronikla do nelehké švédštiny.
Snažím se, abych měla nějaký komfort i v týmu, jsem tam jediná, kdo švédsky nemluvil. Hlavně první rok bylo nepříjemné nerozumět, co se říká, kam se jde… Druhý rok už je to mnohem lepší, chodím na kurzy švédštiny pro imigranty, které jsou zadarmo, práce i tým mi vycházejí vstříc. Švédština je těžký jazyk, ale pořád lepší než zpatlaná švýcarština. (směje se)
Od týmu máte i přidělenou rodinu, jak to funguje?
Není to tak, že by mi zajišťovala domov, mám svůj byt. Ale každá hráčka, která nepochází z ostrova, což jsou všechny kromě dvou, má svou rodinu. A já mám úplně super přidělené v uvozovkách rodiče, zvou mě na večeře, berou mě na výlety a podporují mě na zápasech, což je skvělý.
