Článek
Snaha poznat něco nového, šířit florbal v zemích tímto sportem skoro nepolíbených. Motivace u českých florbalových misionářů byla obdobná. „Ozval jsem se sám. Jsem student, který chtěl o prázdninách vyrazit do ciziny, a říkal jsem si, že nechci pracovat někde na farmě, ale dělat něco, co umím, což je myslím florbal,“ říká třiadvacetiletý kouč Koreje Michael Blažík.
Ušili na něj habaďůru
„Já jel do Austrálie s příslibem, že tam budu dělat florbal profesionálně jako kouč. Bohužel mi někdo nasliboval hory doly a byla to habaďůra. Ale český Honza z boje neutíká, tak jsem začal od píky typickými studentskými pracemi,“ líčí svůj příběh pětatřicetiletý Petr Pražan.
Postupem času se stal koučem reprezentace, našel si u protinožců manželku, získal občanství a v Göteborgu už přiváděl Australany na hřiště jako kapitán. „Samozřejmě bych radši hrál za Česko, ale nejsem naivní. Kapitánskou pásku a australský dres nosím s hrdostí,“ ujišťuje.
Australané skončili na MS čtrnáctí, česká mise tak slaví postupné úspěchy. „Snažíme se ukázat místním tu správnou cestu. Většina hráčů začínala s pozemním hokejem a tam jsou taktika a systémy někde jinde,“ popisuje Pražan.
Starší hráče nemůže posadit
Blažík naráží na mnohem větší kulturní rozdíly. „Korejská společnost je hodně založena na velkém respektu ke stáří. Nemůžu si třeba dovolit stáhnout starší hráče a dát tam mladší, protože by utrpěl jejich status. Všechna rozhodnutí musím konzultovat s vedoucím výpravy,“ říká student práv, jenž v Koreji strávil dva měsíce přes léto a v Praze trénuje mládež Sparty.
Sám přes svůj mladý věk ale nedostatkem respektu netrpí. „Protože jsem Evropan a český florbal hodně respektují, o ničem se nediskutuje. Jen mě překvapilo, jak málo Korejců mluví anglicky,“ přiznává Blažík. Jeho svěřenci v Göteborgu skončili poslední šestnáctí.