Článek
Hravý byl vždycky. Třeba s tchánem Ladislavem Vízkem dodnes soutěží a trumfují se jako malé děti. Teď Vladimír Šmicer spojí příjemné s užitečným. Gamepad bral často do ruky již během svojí blyštivé aktivní kariéry.
„Jsem na hraní trochu závislý. Krátil jsem si jím čas na soustředěních, PlayStation si i teď vozím po světě všude s sebou. I na dovolenou," prozrazuje na sebe s úsměvem.
Žena Pavlína, aby měla svatozář... Hravý choť teď odvede k esportovým hrám i šestnáctiletého syna Jirku, který jinak kope i klasický fotbal jako táta a hrál za Dolní Chabry, Slavii a Admiru.
„Mladý má výhodu, že doma už jsou ode mě zvyklí. Nemáme hodinky ticha, ale hodinky her," kření se Šmicer. „Pavčina ví, že jsem vždycky hrál, i v Anglii a ve Francii. Hraní je strašně návykové, můžete porážet i cizince. Ale když prohraju, jsem pak doma smutný..."
A teď do světové špičky!
Do esportu nicméně vítěz Ligy mistrů s Liverpoolem vstupuje se vší vážností. Entropiq je špičkový domácí klub, v jehož barvách působí aktuálně třetí nejlepší Čech ve světovém žebříčku hry FIFA 20 Štěpán Sobocki přezdívaný Riijk.
„Když vidím, kolik mladých lidí se esportu věnuje, kolik se v něm začíná točit peněz, tak v něm vidím velkou budoucnost a příležitost, osobní i byznysovou. Popularita gamingu stoupá a jsem přesvědčený, že esport v sobě má ohromný potenciál. Láká mě být jeho součástí. Věřím, že se dostaneme do světa a budeme i tam patřit mezi nejlepší," potvrzuje Šmicer maximální ambice.
Láká ho být ve stejném týmu se synem.
„Táta hraje hlavně NHL, já zase FIFA, takže moc se spolu neutkáváme. A když třeba zkouší příběhovky, tak na něj spíš koukám," líčí domácí poměry Jiří alias Georgino.
Esportu v poslední době pomohla i pandemie koronaviru. „Když byli lidé doma, gaming šel obrovsky nahoru. Viděl jsem, že je v něm opravdový potenciál. Esport má velkou šanci se jednou dostat na olympijské hry," avizuje vicemistr Evropy z roku 1996.