Článek
Tomáši, na start světového šampionátu jde určitě každý závodník s cílem vyhrát. Ale upřímně, věřil jste v něco podobného?
V noci před závodem se mi zdálo, že jsem dojel na bednu. Ale ne na nejvyšší stupínek. Když jsem se ráno probudil, říkal jsem si, že by bylo skvělé být do pátého místa. Takže bych vlastně asi měl říct, že se mi o zlatu ani nesnilo.
Určitě si ale vychutnáváte skvělé pocity...
Je to fakt báječné, přesto mám dojem, že mi pořád ještě nedochází, co jsem dokázal.
Po skvělém sólu vás na začátku posledního kola dojel Francouz Alaphilippe. Neměl jste strach, že vás připraví o titul, který byl na dosah?
Nijak mě to nestresovalo, věřil jsem si. A moc mi pomohli fanoušci u tratě, byli úplně skvělí...
Ale začátek závodu se vám moc nepovedl...
Všechno začalo už při řazení na startu. Měl jsem jet ze druhé řady, jenže jsem asi přeslechl při vyvolávání své jméno a stál jsem až ve třetí. Naštěstí se mi podařilo vjet do terénu někde kolem desáté pozice, ale ani tak to nebylo nic moc. V prvním kole mě hrozně zábly ruce, probral jsem až v tom dalším.
A ve třetím jste soupeřům ukázal záda. Měl jste to tak naplánované?
Vůbec ne. Prostě jsem jen zkusil nastoupit a samotného mě překvapilo, že se nikdo nechytil.
V závěru jste ale musel jet nadoraz, v cíli jste ani nezvedl ruce nad hlavu. Není vám to trošku líto?
Nebyl na to čas. Užil jsem si to až na stupních vítězů. Musím přiznat, že když začali hrát hymnu, tak jsem měl slzy na krajíčku. Ale možná ještě dojatější byl táta, se kterým jsem se stihl obejmout chvíli po dojezdu.
Cyklokrosovou kariéru jste nastartoval skvěle, co bude dál?
Fakt nevím. Teď si chvíli odpočinu a pak začnu trénovat na bikách. Chtěl bych udělat výsledek na mistrovství světa v Kanadě.
