Zlatá česká teenagerka: nejdřív slzy, pak triumf! Tohle se nestalo, nemohla uvěřit

MNICHOV (od našeho zpravodaje) – Na vlastní riziko a přes bolest se ale na trať plnou umělých skoků vydala a ve finále před desítkami tisíc diváků předvedla životní jízdu. „Jen jsem si říkala, že tohle se nestalo, to není možný,“ popisovala svůj triumf s denním odstupem.

Jak těžké po vás bylo oklepat se po těžkém karambolu v kvalifikaci?

Vyrazila jsem si dech. Docela dlouho jsem se nemohla nadechnout, ale snažila jsem se zachovat klid a počkat, až přijdou zdravotníci. Ti mě odnesli k nim do stanu a ošetřili, abych mohla jet další jízdu.

Byla jste si jistá, jestli budete schopná do další kvalifikační jízdy nastoupit?

Nedoporučovali mi jet, také jsem to obrečela. Ale chtěla jsem jet, měli deset minut, aby mě dali dohromady, moc času nebylo.

Co bolelo nejvíc?

Stehno. Dostala jsem pořádnou ránu od řídítka. Zatejpovali ho a stáhli, dali mi na něj led, musela jsem si vzít i nějaký prášek. Ještě horší to bylo druhý den. Začala jsem trénovat, blbě vylítla a zachraňovala se tou nohou. Jak jsem zatnula sval, už jsem nemohla ani šlapat. Tak jsem znovu musela do stanu, kde mi sval rozmasírovali a zaledovali. Bylo to náročné.

Je vám teprve šestnáct, patříte ve freestyle BMX mezi nejmladší?

Tady jsem druhá nejmladší. Nejstarší holce je třicet, ale věkově to není nijak omezené. Jestli máte dobrý zdravotní stav, energii a sílu, pojďte do toho.

Kdy jste do toho šla vy?

Asi před třemi lety se u nás v Kostelci nad Orlicí otvírali skate park a viděla jsem Tomáše Berana (čtvrtý v závodě můžů), jak tam jezdil. Pak mě oslovil, řekla jsem mu, že chci také jezdit, táta mi koupil kolo a začala jsem jezdit. Předtím jsem na kole jezdila maximálně do lesa skákat různé blbůstky.

Rodina se o vás nebála? Přece jen ve frestyle BMX nejsou pády a zranění výjimečné.

Já dříve hrála fotbal, který prožívá celá rodina, hrají i bratranci a sestřenice. Byla jsem v reprezentaci do 15 let, ale týmová hra mě moc nebavila. Tady jsem sama za sebe, ale je pravda, že rodině se to nejdřív vůbec nelíbilo. Ale je třeba vytrvat, naučit se najíždět rampy a triky. Dřív bylo úrazů spoustu, ale po prvních úspěších už mi i doma říkali, že jsem dobrá.

Teď už je pádů méně?

K našemu sportu patří. Když se to stane, dám tělu pauzu, aby se vyléčilo do dalších závodů. Vyražený dech bývá často, měla jsem asi třikrát výron, z toho jednou těžký. Pak nějaké naraženiny a měla jsem operaci s kolenem, museli mi vzít kousek menisku.

Důležité je si nebezpečí nepřipouštět a nebrzdit?

Přesně tak. Mám brzdu a všichni se ptají na co, když ve skate parku skoro nebrzdím. Ale bydlím kousek od Kostelce a dojíždím tam z kopce, tak tam si přibrzdím. (úsměv)

Adrenalin asi máte ráda obecně.

Určitě, mám freestyle jako životní styl. Do všeho jdu po hlavě, občas nad tím nepřemýšlím. Láká mě bungee jumping, seskok padákem, motokros, v zimě snowboard i freestylový skútr.