Článek
„Nikdy jsem v Rusku nebyl a nikdy bych do té země dobrovolně nejel. Ale kvůli závodu jsem si řekl, že pojedu. Těšil jsem se. V druhé polovině se mělo jet atraktivními a hodně odlehlými destinacemi, které určitě nemají žádné podobenství k Moskvě. To mě lákalo," popisuje.
Do závodu vypsaného na pětadvacet dnů čítajícího patnáct etap o délce 9105 kilometrů vedoucího přes pět klimatických zón a osm časových pásem se už přihlásil a zaplatil polovinu startovného. Deset tisíc eur. „Někteří z dalších závodníků to uhradili v plné výši. A teď jde o nedobytnou položku, protože peníze jsou v ruské bance," krčí rameny. „Je to samozřejmě nepříjemné, v mém rozpočtu jde o dramatickou položku. Ale když vidím, co se děje pár set kilometrů na východ, tak si říkám, že jsou na světě horší věci. Třeba se situace uklidní, někdy v budoucnu se závod uskuteční a organizátoři nám ty částky při registraci uznají," přemítá Polman, byť jedním dechem dodává, že jde asi o hodně přehnané očekávání.
Jak ujet 1116 km v jednom zátahu? Hlavně s úsměvem.
Aby veškerý trénink na ruské dobrodružství nepřišel vniveč, našel si novou výzvu. Neméně extrémní. Z nejsevernějšího bodu Norska na Gibraltar. Start závodu je 20. června. „Bude to absolutně nový level mého závodění. Jede se totiž bez asistenčního týmu. Žádná podpora. Jen já a kolo," vysvětluje Daniel Polman.
Závod měří 7370 kilometrů, nejvyšší bod je 3398 metrů nad mořem, závodníci nastoupají celkem 80 tisíc výškových metrů, jede se v plném provozu. „V jednom úseku budu dokonce více než dvě stě metrů pod pomyslnou hladinou moře, protože ještě v Norsku se musí projet tunelem," vypravuje první poznatky z trasy, kterou zatím studoval jen na internetu nebo na sociálních sítí soupeřů, kteří absolvovali některý z prvních dvou ročníků.
„Jede se přes patnáct zemí včetně České republiky. Tak snad se doma dočkám i nějaké přímé podpory," těší se Polman na kontakt s fanoušky, kteří jsou pro něj velkým zdrojem energie. Stejně jako žena s dětmi, jejichž fotografie má nalepené na rámu kola. „A při závodech s asistencí moje parta kluků z Nové Paky, která mě provází," říká.
Daniel Polman na trati RAAM.
„Moje závodění není o rolexkách nebo lamborghini. Je o příbězích, které mi kolo přináší. Na kole vymýšlím pohádky, které pak píšu," připomíná, že je autorem publikací pro nejmenší.
Pro extrémní červnový závod má jasnou strategii. „Počítám, že budu jezdit tak osm set kilometrů v kuse, pak si najdu penzion, kde si vyspím, dobře se najím a udělám ze sebe člověka před dalšími hodinami v sedle," přemítá Polman.
Strategie pro extrémní závody je prostá. „Člověk si nesmí říkat, že mu ještě chybí sedm tisíc kilometrů. Je třeba řešit vše obráceně, pracovat se vzdáleností mentálně, krájet trasu postupně a chválit se za ujetí první pětistovky, první tisícovky," vyslovuje distance, o nichž se běžnému smrtelníkovi ani nezdá. „Jak sedím na kole, dostanu se do zvláštního laufu a nepotřebuju spát. Hranicí je právě vzdálenost někde kolem osmi set kilometrů," usměje se.
Při RAAM se mohl Daniel Polman spolehnout na péči svého týmu. Z Nordkappu na Gibraltar pojede pouze sám na sebe.
Při kratších závodech využívá klasické energetické doplňky, při dlouhých stravu prakticky neřeší. „Sekaná v housce, makový závin, cola, káva, těstoviny, rizoto. Tělo má takový výdej, že sešrotuje všechno," krčí rameny. Předpokládá, že závod napříč Evropou z jejího nejsevernějšího bodu do nejjižnějšího pojede 25 dnů. „Je to otázka osobních limitů. Když mi začne na kole padat hlava, musím odpočívat," culí se při dumání, za jak dlouho bude v cíli.
