Článek
Odjel jste první sezonu kompletně mezi dospělými. Jaká byla?
Hlavně dlouhá. A musím říct, že to pro mě byl velký skok. Ale jsem spokojený, jak jsem to zvládl. Nejvíc mě potěšil asi titul českého mistra. Je pěkné vozit dres národního šampiona. Jen mě mrzí smolný pád v červenci v Belgii, po kterém jsem se už pořádně nedostal do formy. A na mistrovství světa to bylo znát.
Přesto jste před světovým šampionátem v Glasgow vyhlašoval útok na medaili. Neupletl jste si na sebe trochu bič?
Je pravda, že jsem byl sebevědomý. Nechci se na to úplně vymlouvat a nerad bych pomlouval národní tým, ale zázemí v Glasgow jsme měli dost špatné. V hotelové restauraci nám třeba nepovolili vlastní jídlo. Přinesl jsem si před závodem svoje vločky, na které jsem zvyklý. Šel jsem si pro čaj a mezitím mi obsluha vločky i další věci vyhodila. A řekli mi, že si mám dát jen jídlo nabízené od nich.
I kvůli tomu jste pak závod nedokončil?
Jo, určitě to hrálo roli. Úplně mi došla energie. Ujet 250 kilometrů na anglické párečky úplně nejde. (usměje se) Samozřejmě já jsem nepřijel v top formě, moje tělo bylo na limitu. Ale národní tým by měl na servisu pro závodníky zapracovat.
Ve worldtourovém týmu Lidl-Trek už jste si zvykl na perfektní zázemí, že?
Jsem v Treku moc spokojený. Servis je tam perfektní, což nás ale dostává pod tlak. Všichni čekají výsledky, když nám zařizují první poslední. Je vidět, jak se cyklistika posouvá. Všichni závodníci se zlepšují. Řeší se každý detail, každá maličkost. Hlavně právě co se týče stravy, při závodě i mimo něj. Je důležité nic nezanedbat, hlavně v množství jídla a příjmu sacharidů. Před pár lety jsem si říkal, že to jsou blbiny. V mládeži se tyhle detaily nehrotily.
Teď ale přišla nová generace kolem Pogačara a Evenepoela, ale vidět jsou i další, třeba Ayuso nebo Rodríguez.
Je vidět, jak se doba posouvá a už i u kadetů se hrotí každá maličkost. Tréninky jsou vyhrocené a všichni jedou na limit. Jak dlouho se ale tohle dá vydržet? Já jsem v tomhle jiný, klidnější. Spíš volím cestu postupných krůčků. Ještě jsem se na limit nedostal, mám se kam posouvat.
Není ale někdy trochu frustrující vidět vrstevníky, kteří už bojují o pódium na Grand Tour?
To samozřejmě trochu je. Ale věřím, že se na tuhle úroveň taky dostanu. Mám na to a vím, co chci. Příští dva roky budu rozhodující. Teprve jsem zjistil, jaké to je mezi dospělými. Udělal jsem velký krok. Ještě jsem teda nejel Grand Tour, která mě opravdu prověří.
Příští rok by vás měla čekat španělská Vuelta.
Pravděpodobně ano, ale kdybych měl formu na jaře, třeba mě tým místo toho pošle na Giro. To se ještě uvidí. Každopádně se budu snažit zaútočit na vítězství v etapě. A jinak se budu soustředit na klasiky. Jsem rád, že jsem si už letos zajel Paříž-Roubaix nebo Flandry. Parádní zkušenost.
O dva roky starší bratr Karel zazářil na letošním Giru druhým místem v etapě. Jaké pro vás bylo ho sledovat?
Nervózně jsem seděl u televize a fandil, aby to dotáhl až k výhře. Nestačilo to, ale předvedl obrovský výkon a ukázal, že na to má. Celou kariéru se hecujeme, tohle byla super motivace i pro mě. Otevřelo mi to oči v tom, že fakt můžeme bojovat s těmi nejlepšími a vyhrát etapu na Grand Tour.
Jako mladší ze sourozenců jste ale pro něj nyní vzor vy, jelikož máte místo ve worldtourovém týmu.
Je náš velký cíl jezdit za stejný tým. Chci mu pomoct dostat se do Treku. Když spolu trénujeme, jsme na tom výkonnostně podobně. Karel je lepší v prudkých kopcích, já zase na rovině a ve zvlněném terénu. Ale ví se, že u něj hraje hlavní roli psychika. Potřebuje se v hlavě srovnat, je mentálně křehčí jak já. Musí si o trochu víc věřit.
Baví vás, jak je cyklistika komplexní sport? Že zdaleka nejde jen o šlapání na kole, ale za výkonem je spousta dalších faktorů?
Ano, roli hraje takové množství věcí. V tak nabité konkurenci fakt rozhodují drobnosti. Člověk by si řekl, že závodníci jedou šest hodin a pak si na konci zaspurtují o vítězství, ale takhle to není. Při závodě se pořád něco děje a jenom já sám vím, jak se zrovna cítím. Navíc je to týmový sport. Můžu mít zrovna dobrý den, ale musím pomáhat lídrovi. To je občas trochu demotivující. Cyklistika je sice pořádná dřina, ale je to krásný sport a miluju jí.
V čem nejvíc?
Hlavně v té volnosti. Když si zrovna říkám, že je všechno na ho*no, představím si, jak místo toho deset hodin denně v kanceláři buším do klávesnice. Tenhle stereotyp by mě zabil. Já si můžu vyjet na trénink v kolik chci a kam chci. Navíc díky cyklistice procestuju všechny kousky světa, kam bych se jinak neměl šanci podívat.
Jezdíte na kole i teď po konci sezony?
To zase ne, pověsil jsem ho na hřebík a teď ho chvíli nechci ani vidět. (směje se) Už jsem byl ze sezony fakt unavený. Teď mě ještě čeká teambuilding v Americe, pak týden doma na Šumavě a potom kritérium v Japonsku, kde budou i růžné mítinky a představování, naberu nové kontakty. Týmový parťák Giulio Ciccone to dostal trochu jako dárek od manažera a mohl si k sobě vzít dva další jezdce, tak si vybral mě. Jsem za to vděčný.
Přes zimu vás znovu čeká společná příprava s bratrem ve Španělsku?
Je to v plánu. Snad mi tentokrát zbyde čas na běžky, už mi dost chybí. Doufám, že v Česku bude sníh. (usmívá se)
