Článek
Norský Nordkapp a španělskou Tarifu na Gibraltaru dělí vzdálenost bezmála 7400 kilometrů. Dost i na cestu autem. Pro Polmana byl ale závod další z řady ultravýzev, které se staly jeho životem. Nepředstavitelnou štreku v sedle naloženého kola o váze dvacet kilogramů dokázal absolvovat za dvacet pět dnů. Od prvních momentů si navíc budoval náskok, který nakonec narostl na pět set kilometrů na druhého Fina Mattiho Ainasoju.
Minulý čtvrtek se rodák z Nové Paky konečně dostal na Gibraltar na dohled od afrického pobřeží a mohl rozeslat zprávu „Je to tam!". Vzápětí začal organizovat přesun domů a v neděli už jej vítala početná skupina fanoušků na pražském letišti. Vzápětí ale přišel šok: ve výsledkové listině závodu Polman přestal figurovat a byl přesunut do kategorie Neklasifikovaní jezdci.
„Já jsem od začátku závodu cítil, že nejsem dobrý kandidát na vítězství," krčí Polman posmutněle rameny po životním výkonu. Co se přihodilo?
Český jezdec svá dobrodružství zpracovává do knižní podoby a prodej knih je nedílnou součástí jeho příjmů. A po zdařilé spolupráci během Race Across America v roce 2019 se i na letošní závod domluvil na spolupráci s fotografem Tadeášem Kopčou, aby měl k dispozici obrazovou dokumentaci. „Tadeáš se vydal s rodinou obytňákem napříč Evropou s tím, že mě párkrát potkají a pořídí fotky. Byl i na startu, kde o tom mluvil přímo s pořadatelem závodu Andym Buchsem. Nejevilo se to jako problém," vypráví Polman.
Jenže záhy nastaly komplikace. „Závod se jede bez podpory, všechno si musíte vézt a zařídit sami. Začaly se objevovat obvinění, že mi Tadeáš dělá nepovolenou podporu. Včetně absurdního nařčení, že spím v jeho autě," nechápe Polman. „To je přitom nehorázná lež. Spal jsem v hotelích, všechno jsem si řešil sám. Andy mě i několikrát potkal na trase. Raději jsme nedělali ani videorozhovory za jízdy," říká.
Konec utrpení. Daniel Polman v cíli závodu NorthCape-Tarifa na Gibraltaru.
Zlom přišel ve Švýcarsku. „Sám pořadatel nás varoval, ať nepoužíváme mobilní data, že jsou hodně drahá. Tak jsme je měli vypnutá. A Andy napsal Tadeášovi e-mail, že musí okamžitě svou činnost kolem závodu ukončit, jinak budu diskvalifikován. Bez datového připojení ale zpráva nedorazila. Nakonec pomohla moje manželka a mohl jsem podmíněně pokračovat," líčí Polman.
„Za dva dny jsem se dokonce s Andym potkal na trati a říkal mi, ať na všechno zapomenu a jedu. Ke konci závodu jsem ale nabyl dojmu, že si se mnou hrají jako s figurkou. Po pádu jsem musel do nemocnice, praskla mi řídítka. Opravil jsem je a Andy mě donutil je kompletně vyměnit. Což byla obrovská komplikace a další zdržení. Dal jsem mu najevo, že se mi to nelíbí," vypráví Polman.
V Tarifě pak Buchs přivítal českého závodníka jako vítěze. „Podal mi ruku, předal finišerské tričko a hned se ptal, kdy odlítám. Srab. Počkal si, až budu v Čechách a pak změnil výsledky. Je to nechutné. Komedie první třídy. A bohužel asi největší nespravedlnost, jakou jsem kdy zažil. Svědomí mám čisté, nenapadlo by mě dělat něco proti pravidlům," krčí rameny Polman.
Podávat protest je prý zbytečné. „Je to soukromý podnik, není kam se odvolat. A řešit to občanskoprávním sporem? Na to kašlu," mávne rukou Polman. Bez ohledu na vývoj událostí se český dobrodruh těšil na pondělní odpoledne, kdy jej čekalo velké uvítání v Nové Pace. „To si užiju. Bez ohledu na okolnosti. Jak zpívají Tři sestry, život je takovej a jinej nebude," uzavřel optimisticky.
