Článek
„V šestnácti letech jsem odešel z Austrálie do Evropy, abych si splnil sen o závodění a vítězství na Tour. Příští pondělní mi bude šestatřicet, takže jsem dvacet let čekal, aby se sen stal skutečností. Pořád tomu nemohu uvěřit," zalykal se štěstím australský závodník.
Po minulé sezoně jeho tým Qhubeka zanikl. Přetlak závodníků byl veliký. V pětatřiceti letech se zdálo nemožné, aby rodák z Melbourne našel práci v profesionálním pelotonu. „Ale pak mi zavolali z týmu Israel, že mají poslední volné místo na soupisce," vyprávěl ve středu vpodvečer dojatý Clarke.
Tým jej coby domestika zařadil na sestavu osmi vyvolených pro Tour de France. „První čtyři dny jsem pracoval pro týmové kolegy. Ale ráno před pátou etapou mi sportovní ředitel řekl, že pokud se naskytne šance jít do úniku, mám volnou ruku," vyprávěl Clarke.
Po sedmadvaceti kilometrech Australan skutečně figuroval v šestičlenné skupině. Uprchlíky čekalo dalších sto třicet kilometrů včetně jedenácti dlážděných sektorů. Pravděpodobnost úspěchu některého z jezdců ve skupině? Nula! A přece...
„Dnešek byl klasickou ukázkou, že každá příležitost se má využít. Nebo ji alespoň zkusit využít," usmál se Clarke. Ještě pár set metrů před cílem málokdo věřil, že právě on by měl vyhrát. Jenže ve spurtu měl nejvíce sil. „Bylo to trošku i o vychytralosti. Byl tam Boasson Hagen a já trošku blafoval, když jsem mu nechal náskok. Pak jsem to musel tvrdě dojíždět. Závěrečných padesát metrů jsem měl děsné křeče, ale z posledních sil jsem kolo hodil do cíle a doufal, že to bude stačit i na van der Hoorna," popisoval Clarke dramatický dojezd, kdy skupina uprchlíků těžila ze vzorné spolupráce.
„Já si hodně věřil. První týden na Grand Tour mám dobrý. Na Vueltě jsem dvakrát vyhrál etapu během prvního týdne, stejně tak jsem byl v čele průběžného pořadí na Giru během úvodních etap," přesvědčoval Clarke, že zase takovým outsiderem nebyl. Každopádně od čtvrtka se zase vrátí k práci pro tým.
