Článek
„Musím říct, že jsem byl ohromený. Jde o neuvěřitelný kolos, který však precizně funguje," vypráví legenda československé cyklistiky. Jako host Škody Auto v rámci projektu „Legendy Závodu míru, vy patříte na Tour" dekoroval na pódiu v té době průběžného vládce bodovací soutěže Juliana Alaphilippa.
„Třásla se mi kolena. Šlo o obrovskou poctu. Komentátor uvedl moje jméno, hned pak jméno úřadujícího mistra světa. Dojemná chvilka," rozplývá se borec, který ovládl šest etap v Závodě míru, nejslavnějším závodě amatérů hluboko v minulém století. V dojezdech řádil i při cyklistických bitvách v dalších koutech Evropy, byl i československým šampionem. Nikdy v životě však Antonín Bartoníček nedostal příležitost obléknout zelený dres nejlepšího spurtera Tour de France.
Bartoníček vyrůstal v Karlových Varech. A když jako malý klučina viděl na kolonádě během Závodu míru vystavené kolo, byl úplně paf. „Vydržel jsem na bicykl koukat hodiny," vzpomíná s úsměvem. Prostě láska na celý život.
Antonín Bartoníček na startu jedné z etap Tour de France.
Snil, že jednou bude stát po boku dalších hvězd, které bojovaly o slávu při Závodě míru. O Staré dámě neměl ani tušení. „V novinách byly dvě strany o Závodě míru a dvě řádky o Tour de France," přibližuje realitu v komunistickém režimu.
V pouhých dvaadvaceti letech se dočkal první nominace do reprezentačního týmu Československa. „Už jenom dostat se do přípravy národního týmu pro Závod míru bylo výjimečné. Každý jsme nafasoval nádherné kolo, oblečení, měli jsme vytvořené podmínky. Bylo to úžasné. A start v samotném závodě pak pro každého představoval obrovskou poctu," vzpomíná Bartoníček.
Tehdy při etapě s dojezdem do Góry byl v úniku a vybojoval třetí místo. „Děsně jsem dřel, protože jsem věděl, že kdo bude na stupních vítězů, zabere ho televize. Chtěl jsem, aby mě viděla maminka," vypravuje.
Plán naplnil.
Další den se finišovalo v Karlových Varech. A Bartoníček znovu úřadoval. „Nejtěžší etapa, kterou jsem v životě absolvoval. Střídal se déšť se sněhem. Strašná zima," otřese se hrůzou i po letech. Na stadion najížděl z deváté pozice. „Lidi děsně řvali. I po letech se mi vybaví atmosféra a naskakuje husí kůže. Mám před očima, jak předjíždím jednoho soupeře za druhým a cílem projíždím první," rekapituluje jedno z největších vítězství kariéry.
Během následujících ročníků vyhrál Bartoníček ještě pět etap. A dokončil šest kompletních ročníků. „Nikdy jsem nevzdal. V jednom ročníku jsem dostal angínu, přidal se těžký zápal průdušek. Ale jel jsem dál a bojoval. Závod míru se prostě nebalil."
Bartoníček však oslňoval i při dojezdech v dalších závodech. V pelotonu si rychle získal respekt. „Já se nikdy nebál. Do té mlýnice se nikdy nikomu moc nechtělo. Často jsem zůstal ve spurtu sám. A tak jsem prostě přeskakoval z vláčku do vláčku a vezl se," přibližuje.
„Kopce pro mě byly hrůza všech hrůz," culí se. „Při závodě Kolem Rakouska jsem jel ve žlutém trikotu vedoucího závodníka. Jenže se stoupalo na Grossglockner. Ve třetí serpentině jsem odpadl. Do podobné role jsem se jednou dostal i při Závodě míru. Kopce byly moje pohroma," přiznává.
Antonín Bartoníček při ceremoniálu během Tour de France
Přitom byl famózní sjezdař. „Dolů jsem byl bezkonkurenční," přitakává. „Chce to cit a odvahu. Ta byla potřeba zejména v naší éře, když silnice stály za prd," vypravuje. A jakmile došlo na hromadné dojezdy, Bartoníček ožil.
Právě spurterské schopnosti stály za jeho celkovým triumfem v závodě Kolem Slovenska. „Dlouho jsem držel rekord v podobě nejtěsnějšího vítězství. Byl jsem první o pouhých pět vteřin. Ale překonal mě Sagan, jemuž celkové prvenství připadlo s rozdílem pouhých tří vteřin," připomíná sedminásobného držitele zeleného dresu pro vítěze bodovací soutěže Tour de France.
Právě slovenský fenomén ze Žiliny je náturou hodně blízký Bartoníčkovi. „Kdyby ho před lety sprostě nediskvalifikovali, už měl celkových vítězství zřejmě osm. Moc Petera obdivuji. Je to fenomén a navíc showman. A cyklistika má přece lidi bavit," směje se Bartoníček. „Je neuvěřitelně všestranný. Má obrovské zrychlení. Je schopný založit třicet kilometrů před cílem a jet pro vítězství. Ale taky o něm v závodě nikdo neví a Sagan rozhodne na posledních třech kilometrech," opěvuje slovenskou legendu Bartoníček.
Vnímáte tu podobnost? Možná i Československo mohlo mít už ve sbírce zelené trikoty z Grande Boucle, kdyby tehdy režim Bartoníčka nedržel doma. „Často jsem slyšel, že bych se mezi profesionály prosadil. I nějaké nabídky dorazily," vzpomíná Bartoníček, že se v pelotonu i na hranicích západně od Chebu vědělo o spurterských schopnostech rodáka z Karlových Varů.
Antonín Bartoníček s legendárním ďáblem při Tour de France.
„Jenže já jsem nebyl vrchař. Zažil jsem třeba výstup na Mont Ventoux. A jestli jsem jen lehce koketoval s myšlenkami zkusit to u profesionálů, v tomhle kopci mě rychle opustily. Ti kluci jezdili strašné bomby. Neměli jsme šanci takové kopce pravidelně trénovat. Představovaly příliš velké sousto," připouští Bartoníček, že nikdy zásadně nelitoval absence ve startovním poli Grand Tour.
I tak si udělal velké jméno. Když totiž dorazil v průběhu týdne na Tour de France, poznal jej i slavný francouzský cyklista Bernard Thévenet, který dvakrát ovládl právě Grande Boucle. „Vybavil si mě ze Závodu míru. Francouzi k nám jezdili pravidelně, aby se v rámci přípravy rozjeli. Třeba ani nedokončili celý závod. Brali to jako trénink. Je příjemné, že člověk zůstal v paměti," říká hrdě Bartoníček.
