Talent nepřetavil v úspěchy. Ztratil jsem dravost, ale ničeho nelituju, svěřuje se končící Vacek

Sezona mi skončila už v polovině srpna a měl jsem spoustu času na přemýšlení. Ohlížel jsem se zpátky za svou kariérou. A od malička jsem byl nastavený tak, že když něčemu věnuju svůj veškerý čas, energii a prostředky, potřebuju vidět, že se mi to vrací. Nemyslím po finanční stránce, ale spíš po výsledkové. Chyběla mi satisfakce. Obětoval jsem cyklistice celý svůj život, jenže odměna nepřicházela.

Přesně tak, nikam jsem se neposouval. Vždycky jsem cílil vysoko a chtěl být ve sportu nejlepší. Pravidelně jezdit Grand Tour a být tam vidět. Ale došel jsem do bodu, kdy se tenhle cíl stával nerealizovatelný. Nechci, aby to vyznělo, že jsem si nevážil své pozice ve druhodivizních týmech. Mohl jsem třeba pokračovat v Burgosu, ale to už mi nedávalo smysl. Lepší bylo skončit na osobním vrcholu a věnovat se něčemu jinému.

Byl jsem s tím smířený. Hlavně mě těší, že jsem mohl skončit z vlastní vůle, ne třeba kvůli zranění nebo kvůli tomu, že by mě tým vyhodil. Rozhodnul jsem se už před Vánoci, akorát jsem pořád oznámení odkládal a oddaloval. Nechtělo se mi do toho, protože jsem věděl, že kolem toho bude humbuk. Konečně jsem se k tomu dokopal a jsem naprosto vyrovnaný, netrápí mě to. Jasně, sport na vrcholové úrovni je asi to nejlepší zaměstnání. Že brácha může jezdit ve World Tour mezi nejlepšími a daří se mu, to je úplná bomba. Mně se to nepovedlo, ale ničeho nelituju a věřím, že nikdy litovat nebudu. Kariéru jsem si užil.

Nejprve jsem nad tím přemýšlel sám, pak jsem se spojil s manažerem, kterého máme s bráchou společného. Vyhodnotili jsme možnosti a řekli jsme si, že jestli do Vánoc nepřijde žádná super nabídka, tak skončím. A samozřejmě jsem to řešil i s bráchou, celou zimu trávíme spolu ve Španělsku. Samozřejmě jsme celý život snili o tom, že jednou budeme jezdit na vrcholu společně v jednom týmu, což bohužel nevyjde. A nechtěl jsem, aby mu moje rozhodnutí nějak uškodilo. Má v Lidlu-Trek celkem slušné slovo a možná by mě tam zvládl protlačit, ale já mu rozhodně nechci být na přítěž.

Jo, tahle cesta pro mě neexistovala. Mám nějakou svou úroveň, pod kterou nepůjdu. Bráchu budu podporovat, co nejvíc to půjde. A on bude rád, když se začnu věnovat něčemu, co mě bude naplňovat.

Určitou roli rozhodně sehrála i rodinná situace. Fungující rodina se z ničeho nic rozpadla. Táta najednou musel nastoupit do výkonu trestu a mamka shodou okolností ve stejnou dobu řešila dost vážné zdravotní problémy. Ze dne na den se mi změnil život. Já hodně tíhnu k rodině a hodně mě to zasáhlo. Jako nejstarší ze tří bráchů jsem se musel chopit role hlavy rodiny. V osmnácti letech. Podpora od rodičů mi najednou chyběla, navíc se k nám spousta známých i vlastní rodina otočila zády. Bylo to hodně složité.

To úplně ne. Sice jsem se snažil trénovat pořád stejně, furt jsem tomu věnoval maximum možného času. Jenže cyklistika je na psychiku ohromná dřina a nemohl jsem se soustředit jen na ni. Ztratil jsem svou absolutní dravost. Když jsem přijel na závody, standard jsem měl sice dobrý. Jenže jakmile se začal lámat chleba, jak jsem byl ublížený z domova, nedokázal jsem si hrábnout na dno a tělu ublížit ještě víc. Jasně, nikdo asi nemá úplně čistou hlavu, každý řeší nějaké své problémy. Třeba jsem se mohl zachovat lépe, ale ani zpětně bych nic jinak neudělal. Každopádně nechci, aby to vyznělo, že se na to vymlouvám. Jsem absolutně vyrovnaný s tím, že moje kariéra proběhla tak, jak proběhla.

Samozřejmě by bylo hezké být na tom stejně jako on. Byli jsme velcí rivalové, pak to přerostlo ve zdravou rivalitu. Pak mi výkonnostně odskočil, ale to mě motivovalo se dál zlepšovat. Rozhodně mu ale úspěch přeju. Já jsem cyklistice vlastně až do konce září pořád dával sto procent. A do poslední chvíle jsem věřil, že bych se na podobnou úroveň mohl dostat. Asi ne hned, ale jednoho dne třeba jo. V časovkách bych mu nebyl konkurenceschopný asi nikdy, ale mohli jsme si to rozdávat v horách. Ale to jsou kdyby, což nemám moc rád.

Moje kariéra šla nahoru, dolu. Spíš se ode mě očekávalo, že budu jezdit na celkové pořadí, proto ve mně týmy neměly takovou důvěru. Bylo v řešení, že by mě povedené Giro mohlo vystřelit za bráchou do Treku. Jenže tým měnil sponzora, stal se z toho Lidl-Trek a podepsali spoustu skvělých a drahých závodníků. Tak jsem si říkal, že třeba příští rok.

Plánoval jsem, že budu pokračovat v italském Corratecu. Už jsme byli domluvení na podpisu nové smlouvy, jenže vedení týmu pak naprosto přestalo komunikovat a až potom z nich vylezlo, že už se mnou nepočítají. A tak jsem si přes zimu hledal nové angažmá, z čehož vyšel nakonec Burgos. A když se člověk každý rok strachuje, kde bude závodit, podepisuje smlouvy v únoru, to na morálce taky nepřidá. Sebevědomí už mi pak chybělo. Ale všechno má nějaký smysl. V životě jsou výhry i porážky a já se teď budu snažit, aby výher znovu bylo víc než porážek.

Ohromně moc. Dala mi možnost procestovat skoro celý svět a poznat spoustu rozdílných kultur. Získal jsem velký rozhled o tom, jak se svět točí, což se rozhodně může v budoucnu hodit. Poznal jsem spoustu skvělých lidí a vybudoval nespočet přátelství. Navíc umím vedle češtiny perfektně anglicky, německy, italsky i španělsky, což je další bonus, za který vděčím cyklistice.

Už mám i něco domluveného, ale zatím nemůžu být konkrétní. Každopádně zůstávám u cyklistiky, to prostředí mám pořád rád a byla by škoda nevyužít své kontakty. Budu mít manažerskou pozici v zahraničí v jedné firmě s oblečením, která se pohybuje i na trhu s cyklistickou obuví. Ale detaily zatím bohužel prozradit nemůžu.