Článek
„Snažím se pořád co nejvíc hýbat. S partou kamarádů, a dá se říct důchodců, vyrážíme každou středu a sobotu na zhruba osmdesátikilometrovou vyjížďku po jižní Moravě. Buď na horských nebo silničních kolech. Jezdí s námi kupříkladu bývalý reprezentant na silnici Ruda Lábus, ale i úplní hobíci. A někteří nám dávají pěkně zabrat," usmívá se Jindřich Pospíšil.
Miluje také lyže. „Na běžky jezdím do Nového Města, na sjezdovky hlavně do Itálie. Tuto sezonu jsem byl už třikrát. A byla to paráda," libuje si.
Se svým bratrem zpopularizovali především v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století i díky tehdy častým televizním přenosům kolovou natolik, že patřili k nejznámějším sportovcům někdejší federace. „Kolová je kontaktní sport, a my jsme hráli hodně tvrdě. To se fanouškům líbilo," vzpomíná. V roce 1979 dokonce vyhráli anketu o nejlepšího sportovce Československa. „Z dnešního pohledu je to skoro neskutečné. Byli jsme tehdy mile překvapeni a moc jsme si toho cenili," říká starší Pospíšil. Občas se k němu mnozí lidé hlásí i v současnosti. „Komu je přes padesát, tak mě i bráchu sem tam pozná. Mladí už ale mnohdy ani pořádně nevědí, co to kolová je," připouští.
Jindřich Pospíšil i v osmdesáti aktivně sportuje.
S bratrem Janem se ke kolové dostali hlavně díky trenérovi Rudolfu Hartovi. „Tatínek nám za druhé světové války v boji o osvobození Brna zahynul. Vychovávala nás maminka, která měla jako řidička nákladního automobilu těžký život. S bráchou jsme vyrůstali tak trochu na ulici. Jako kluci jsme se přihlásili do cyklistického oddílu. Jednou nás oslovil pan Hart, abychom šli zkusit cyklistiku do tělocvičny. Díky tomu jsme přičuchli ke kolové. Zalíbilo se nám to. Kouč viděl, že máme vlohy, a tak si nás vzal do parády. Nakonec se o nás staral skoro celý život a byl pro nás vlastně náhradním tátou," vzpomíná čerstvý osmdesátník s láskou na už zesnulého trenéra, který stál za mega úspěchy legendární bratrské dvojice.
Na rozdíl od dnešních plně profesionálních sportovců se Pospíšilovi věnovali kolové až po práci. „Oba jsme byli zaměstnáni v Brně v Královopolské. Honza jako kontrolor, já jsem pracoval v údržbě jeřábů. Až když jsme byli reprezentanti, dostali jsme nějaké výhody. Mohli jsme využívat tzv. refundací. V praxi to znamenalo, že jsme dvakrát až třikrát týdně odešli na trénink zhruba tři hodiny před koncem pracovní doby bez toho, aby se nám krátila mzda," vysvětlil Jindřich.
Ze všech světových šampionátů, na nichž vybojovali zlaté medaile, si nejvíc cení titulu v domácí hale v brněnském Králově Poli, kde dodnes bydlí. „V roce 1977 nás hnala k prvenství vyprodaná hala ve Vodově. To byl nezapomenutelný zážitek, kolik lidí na kolovou tehdy přišlo. V domácím prostředí jsme byli pod značným tlakem, ale ustáli jsme ho," pochvaluje si i po letech.
Jindřich Pospíšil přiznává, že udržet se tak dlouho ve světové špičce nebylo vůbec snadné. „Občas jsme měli těžkosti se svazem, když jsme třeba zrovna skončili na mistrovství světa druzí. Některým funkcionářům to bylo málo. A každý rok jsme se pokaždé rozhodovali, zda máme ještě dál podstupovat tu obrovskou dřinu. Sport nám přinášel slávu, ale zároveň jsme ochuzovali rodinu. Vždyť jsme byli skoro pořád někde pryč. Když jsme s kolovou skončili, snažili jsme se to svým nejbližším všechno vynahradit," prozradil.
Bratra Jana má po boku skoro celý život. „Jestli jsme někdy mívali ponorku? Možná občas v autě, když jsme spolu cestovali na turnaj do Belgie osm set kilometrů. Doteď bydlíme společně v rodinném domku. Já v přízemí, on v patře. Honza často jezdí na chalupu do Čenkovic, a tak se teď tolik nevidíme. Musím říct, že se poslední dobou spíš vyhledáváme," tvrdí Jindřich.
Sourozenec Jan nebude v neděli na jeho oslavě osmdesátin pochopitelně chybět. „Nechystám nic velkého. Přijdou mi poblahopřát především nejbližší příbuzní," těší se.
Má radost, že v jeho šlépějích šly dcera Jana i vnučky Blanka s Janou. Všechny získaly medaile na mistrovství světa v krasojízdě. „Jablko nespadlo daleko od stromu," usmívá se Jindřich Pospíšil, který se v kolové angažoval do roku 2016 ve funkci šéfa sekce sálové cyklistiky na Českém cyklistickém svazu.
Na to, že na rozdíl od minulosti je sálová cyklistika v Česku v posledních letech spíš popelkou, se dívá realisticky. „Vývoj ve sportu spěje k tomu, že se vyselektovala státem a sponzory preferovaná sportovní odvětví. Kolové ani krasojízdě se příliš podpory nedostává, a tak těžko mohou jít výkonnostně nahoru. Pro českou sálovou cyklistiku je teď ohromný úspěch, pokud občas někdo přiveze ze světového šampionátu bronz. Když ho v roce 2019 vybojovali v kolové Hrdlička s Loskotem, zůstalo to bohužel téměř bez povšimnutí," nevidí budoucnost svého sportu v příliš světlých barvách.
