Štybar povzbuzen třemi triumfy o monumentech: Flandry mě stresují, Roubaix beru jako pouťák

Vlastně to není složité vůbec. Buď se to povede, nebo ne. Já mám vždy hrozný stres před Flandrama. Jsem nervózní jako prase. Všude se závod řeší týden dopředu, všechno se rozebírá, fanoušci jsou děsně natěšení... Na Roubaix pak jedu v rozpoložení, že už je po sezoně. A zatím jsem tam vždy dosáhl nejlepšího výsledku.

Když beru osobní hledisko a pocity před závodem, tak mně právě Paříž–Roubaix přijde jako největší hnoják ze všech. Prostě pouťák. A možná díky tomu tam mám nejlepší výsledky.

Je to královna klasik, největší jednorázovka, nejslavnější. K Roubaix je upřena asi největší pozornost. Jednoznačně jde o nejtěžší závod roku. Já si vždy myslel, že mi bude sedět ze všech nejméně. Nicméně se zdá, že je to naopak a vyhovuje mi v porovnání s ostatními úplně nejvíc. Nevím proč to tak je, nemám vysvětlení.

Možná mi sedí, že je to taková vylučovačka. Po každém kostkovém úseku zůstane vpředu méně lidí. Roli určitě hraje i fakt, že vždy máme velice silný tým, a tak se občas dostaneme snadněji dopředu. Ale před každým tím kostkovým úsekem je to drsný boj, jako spurt do cíle. Je potřeba být ve správné pozici. Průjezdy kostkovými úseky jsou vlastně nejméně náročné z celého závodu.

Cyklokros je o maximálním výkonu. V terénu jsem šel buď přes limit, nebo nešlapal. Na silnici to je naopak: našetřit co nejvíc energie, abych mohl někde v závěru buď být ve správným úniku nebo nastoupit. K tomu potřebuju v případě Roubaix opravdu minutu z šesti hodin. Ten závod se většinou rozhoduje během jedné nebo dvou minut. A v tom si myslím, že by mi cyklokros mohl pomoct k rozdílu znamenající vítězství.

Nevidím úplně Chrise Froomea na cyklokrosovém kole, byť je zvyklý běhat s kolem. Třeba na Ventoux při Tour... Ale je jasné, že kros není úplně pro všechny. Každý v tom nevidí smysl. Spousta kluků jezdí na dráze. Někteří mi říkají, že by chtěli jet, jenže mají problém s tím, že nejde jen o výkon, ale i techniku.

Nejsem si tím úplně jistý, protože na kostkách není ani jedna zatáčka. Kdyby tam byly, tak možná jo. Jsou vlastně čtyři na úseku Le Carrefour de l'Arbre asi třicet kilometrů před cílem, a pak pár táhlých zatáček, které se ani nedají za zatáčky považovat. A to je všechno. Možná se na kostkách cítím ve srovnání s ostatními lépe, protože když jsem jezdil cyklokros, tak byly tratě vymrzlé a drncalo to. Tělo je tudíž třeba trošku víc odolné. Ale o výhodu by šlo při závodě na sto padesát kilometrů, ne když jede člověk ještě o sto více.

Pravděpodobně bych měl jet Giro.

No, úplně jednoduché to není. A upřímně, moc se mi daná kombinace nelíbí. Zažil jsem ji už minulý rok. Do Gira se to ještě dá, ale po Giru jsem byl popravený. Dva měsíce jsem nezávodil, jenom trénoval a absolvoval vysokohorské soustředění. Dlouhé období bez závodů bylo hrozné.

Jo. Ohromně. Co bylo neuvěřitelné a hrozně mě překvapilo, kolik bylo podél trati českých fanoušků. Občas jsem si říkal, že jsou kolem etapy jenom Češi. Vlajky byly snad všude. A třeba na Zoncolanu to bylo super, to byl nejjednodušší kopec celého Gira, protože jsem pořádně nemusel cestou na vrchol šlápnout, jak mě Češi postrkovali.

Tour je nepochybně jedinečná, to tak bude vždy. Ale moc bych si přál, aby si mě lidé spojovali s tím, že jsem vyhrál Roubaix a etapu na Giru. Protože pak bych měl královnu klasik a dílčí triumf ze všech Grand Tour.